I ve chvílích ztráty blízkých chceme být na blízku a pomoci zarmouceným důstojně prožít smuteční obřad.

V případě smutné události je třeba zpravidla ještě před návštěvou pohřební služby dohodnout termín pohřbu na farním úřadě. Při sepisování podkladů pro smuteční kázání je třeba uvést všechny základní údaje o životě zesnulé/zesnulého i o jeho pozůstalých. Kazatel jistě uvítá také momentky ze života zesnulého/zesnulé, které by bylo možno zmínit ve smuteční promluvě.

Každý pohřeb je vždy příležitostí k zamyšlení se nad smyslem a cílem našeho pozemského života. Jako křesťané věříme, že evangelium Ježíše Krista vnáší naději i do nejsmutnějších oblastí našeho života. Proto je právě zvěst Božího slova ústředním bodem každé pohřební bohoslužby. Jejich cílem je vzájemně se potěšit a povzbudit pozůstalé k víře a naději.

Pohřeb je příležitostí sdílet zármutek a pláč, ale i vděčnost a naději v širším společenství. Sílící tendence nekonat žádnou veřejnou formu rozloučení se zemřelým nepomůže vyhnout se bolesti ani se vyrovnat se ztrátou. Veřejné a společné rozloučení může pomoci přijmout skutečnost smrti, současně mohou pozůstalí najít ve společenství lidskou blízkost i podporu.

Podoba pohřebního obřadu je volitelná – vzniká po domluvě pozůstalých s farářem a s přihlédnutím k přáním zesnulého člověka.

Podmínkou církevního pohřbu není členství v církvi. Tato služba je poskytována každému člověku na základě jeho přání a na základě křesťanské úcty ke každému člověku bez rozdílu.

V nejbližší neděli po pohřbu se v rámci sborových oznámení při bohoslužbách koná vzpomínka na zesnulého, k níž jsou srdečně zváni všichni pozůstalí. Podobné vzpomínky na ty, kteří nás předešli do věčnosti je možné si vyžádat i u příležitosti výročí smrti.

Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.   (Jan 11,25)