Milí bratři a sestry!

Často dnes slyšíme věci, které bychom nechtěli slyšet a naopak, těch, které bychom rádi slyšeli se nám často nedostává. Jsme zahlceni pesimistickými informacemi a perspektivou. Kde co, je v tomto roce jinak, než na co jsme byli doposud zvyklí. Jiné jsou všední dny, jiný je náš sborový život, jiné budou vánoce. Jiná je i Památka zesnulých. Zvlášť souciťme s těmi, kteří se musí na vždy rozloučit se svými blízkými v této izolační době.

Starý a umírající Jozue řekl slova, která asi také jeho blízcí nechtěli slyšet: “Hle, já nyní odcházím cestou všeho pozemského…” (Joz 23,14) Dnešní doba nám ukazuje, jak jsme zranitelní, jak si nemůžeme dělat co chceme, že nemusíme mít v životě na výběr, ale naopak se musíme podřizovat.

Každý z nás jde cestou všeho pozemského. “Dítě ještě neví téměř nic, jeho vliv na okolí je nepatrný, je slabé a odkázané na péči rodičů. Jak roste, roste i jeho vliv na okolní svět, V poledne života jeho vliv je největší, ale pak začíná období ubývání. Stárnoucí člověk postupně ztrácí všechno: sílu, krásu, zdraví, svěžest, bystrost, společenský význam a postavení. Člověk přestává být pro lidi potřebný, okolí se od něj odvrací. Postupně ho opouštějí blízcí lidé, umírají ti, kdo v mládí tvořili jeho svět – nejdříve rodiče, pak sourozenci, celá generace přátel, až zůstává sám, odkázaný na pomoc svých dětí. Osamocený v cizím světě, scvrklý, maličký, cizí a neznámý, jako v době, kdy přicházel na svět.” (Daniel Pastirčák: Evangelium podle Jóba) Tuto zkušenost jsem prožíval se svým tatínkem, který odešel na věčnost před měsícem ve věku 92 let. V momentě svého narození nastupujeme chtě nechtě na cestu všeho stvoření. Památka zesnulých a blížíci se konec církevního roku nám tuto skutečnost připomínají. Člověk si pak často klade otázku po smyslu své existence.
Když si zadáme do biblického vyhledávače slovo “žijte”, ukáže se nám mnoho instrukcí, jak máme žít. Jedna zní: ”Žijte v lásce tak, jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.” (Ef 5,2)

Jedině pohled na dílo Ježíše Krista, obzvlášť na jeho kříž nám ukazuje, jakou cenu má život každého z nás. A je jedno, zda se jedná o nemluvně, o člověka v rozkvětu sil, nebo o starého člověka s napsotou demencí. Proto žijme v trpělivé vděčnosti s pohledem upřeným na Ježíše Krista.

Filip Melanchton, nejbližší spolupracovník Martina Luthera, těsně před svou smrtí a po strastiplném životě napsal:

Z hříchů budeš vykoupen,
od starostí a zuřivosti teologů osvobozen.

Přicházíš ke světlu. Uzříš Boha a Jeho Syna,
poznáš neobyčejná tajemství,
která v tomto životě nemůžeš pochopit,
proč jsme v totmo životě byli stvořeni právě tak a ne jinak
a v čem spočívá sjednocení obou přirozeností v Kristu.

A pokoj Boží převyšující KAŽDÉ pomyšlení, nechť střeží vaše srdce I mysl v Kristu Ježíši.(Fp 4,7) Amen.

Erich Bocek, pastor