Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. To říká Ježíš svým přátelům, učedníkům (a učednicím). Máte ve světě soužení? Kdo ho nemá?! Ale na druhou stranu hodně záleží na tom, s kým se srovnáváme, podle čeho hodnotíme vlastní situaci. Jistě by mohlo být i hůř, mohlo by být i lépe.

Ale ta Ježíšova otázka asi nemíří k nějakému „objektivnímu“ posouzení vlastní situace a situace světa. Prostě „soužení“… trápení, třeba z toho, co se na světě děje a co se nás také dotýká. Není také naše soužení to, že na Ukrajině je válka a těm, kdo tam válčí, zjevně na lidech, kteří tam žijí a žili, vůbec nezáleží?! Není také naším trápením to, že u sousedů dochází ke skrytému domácímu násilí, nebo že mnohé romské děti nevystudují žádnou pořádnou školu a padnou do pasti, ve které jsou už jejich rodiče?!

Je tolik soužení, tolik trápení. A my vůči tomu stojíme s prázdnýma rukama. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět, řekne Ježíš! On, Ježíš, Bůh tohle soužení a trápení přemohl, přemáhá. Přemáhá ho v dějinách světa – vždy je tolik dobrých lidí, lidí, kteří navzdory svým trápením, obtížím a všem možným nepřízním pomáhají, provázejí druhé a jsou oporou těm, kdo padají. To Boží láska, která v jejich srdci našla úrodnou půdu, jim dává sílu. Bůh nese tento svět, jako Ježíš nesl svůj kříž, aby se za svět a nás všechny obětoval.

Bůh nese tento svět, ale svět je těžký – je v něm hodně zlého. A nemyslím si, že by to bylo tím, že je hodně zlých lidí. Lidé jsou dobří, ale každý má možnost zla hluboko v sobě. A někdy je to touha, žádost, někdy strach, někdy těžká situace a nároky, které nelze zvládat, někdy šílené prostředí, rodina, skrze které člověk vstoupil do světa a hned dostal herdu do zad – tohle všechno je tím, co v člověku dává růst zlu, až ho zlo pohltí a semele, až se mu zlo stane běžnou věcí, na kterou si zvykl.

Bůh však nese tento svět a s Ježíšem tento svět a zlo v něm přemáhá. Ve světě samém, ale také v čase, kdy svět už nebude.V Janově evangeliu se ocitáme v situaci, kdy Ježíš mluví se svými přáteli a připravuje je na dobu, kdy s nimi nebude. Co to bude za dobu? Jaký čas, jaké doby to budou? Dvě doby to jsou. Dvě doby jsou tu předehrou k době třetí. To zní trochu tajemně, viďte?! I učedníci byli docela napjatí… O čem je řeč?

Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte… Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.

První zanedlouho – první dobou je Velký Pátek – doba zatmění a mlčení Božího, soužení a nářku. Doba beznaděje a tmy, která pohltila světlo. Doba zavřených dveří.

Druhé zanedlouho – druhá doba je Bílá Sobota, den ticha a prázdnoty, strachu, který se mění v úzkost.

Obě doby, obě dvě zanedlouho, jsou tu předehrou k době třetí – ke vzkříšení, k neděli. K době pšeničného zrna, které „umírá“ a mizí v zemi, aby znenadání vyklíčilo a vydalo velikou úrodu. Vzkříšení, radost, budoucnost a naděje.

Doba od Velkého Pátku do Velikonoční neděle je dobou každého z nás, všech lidí. Je to tvar, oblouk, který opisuje existenci každého člověka. Každý člověk ve svém životě, a třeba i několikrát, projde obdobím strachu, krize, beznaděje. A také obdobím prázdnoty, prostorem ticha, kdy neví, co má říci a jiné hlasy nezní. Anebo jich zní až moc najednou, ale v tom hluku je člověk stejně sám.

Pak jsou však také období síly, lásky, naděje. Čas hloubky a smyslu. Jako když se Ježíš ukázal Marii z Magdaly u hrobu, když ho nepoznala, a spletla si ho se zahradníkem, ale on ji oslovil a jí se otevřely oči, i srdce. Nebo když měli učedníci ze strachu zavřené dveře, ale Ježíš přesto přišel a pozdravil je přáním pokoje. Nebo když dva z nich utíkali do Emauz, pryč z Jeruzaléma, a vtom se k nim připojil třetí poutník, neznámý. Když pak lámal chléb, poděkoval Bohu a dával jim, tak Ježíše poznali.

Nebo když… slavíme Večeři Páně a přijímáme chléb a kalich, když čteme Bibli, když se modlíme… v různých situacích a setkáních se vlastně setkáváme s Bohem, s Ježíšem, v Duchu svatém – v té činné lásce. Když uvnitř, v sobě, cítíme hluboký pocit Boží blízkosti, Ježíšovy přítomnosti…

A pak, potom… ta třetí doba, doba naděje, nás ponese a přenese, až dojdeme v životě na jeho konec, na druhý břeh, do věčné radosti. To už nebude předehra, to bude koncert. A budou tam nejlepší žesťaři a varhaníci a varhanice všech dob! Věřte.Textem z 16 kapitoly Janova evangelia se ocitáme před Velikonocemi. Učedníky a učednice to všechno teprve čeká – zděšení a bolest, beznaděj a útěk za zamčené dveře. Ještě jsou na cestě k Velkému Pátku. Ještě nevidí stát kříže – pro Ježíše a zločince s ním popravené, ani ty vlastní kříže, které na ně kdesi v budoucnosti čekají. Nevidí ani kříže těch dalších, kteří přijdou po nich. Zatím ještě nevidí, nerozumí.

Asi jako my, když jsme ponoření do běhu dní, týdnů a roků, a nevidíme, nerozumíme. Jejich otázky jsou i našimi otázkami – proč? co znamenají ta slova? co to znamená? nevíme, o čem mluví… Proč k radosti a štěstí patří i bolest a utrpení? Není možné, aby se dítě narodilo matce bez bolesti?

Bolest si vždycky cestu najde. Dítě – to je silný vztah na celý život, bolest i radost, strach i naděje, rozloučení. Díky Bohu, když člověk zapomíná na tu bolest, která je přehlušena radostí z nového člověka, z nového času, z malých, krásných a silných okamžiků, které nás naplňují a dávají ochutnat smysl a věčnost. Prožitý a přijatý zármutek se může proměnit v novou odvahu k životu a v radost.

Situace Ježíšových přátel z 16 kapitoly je však také dobou po Velikonoční – vzkříšený Ježíš odchází a opouští vznikající církev.

Amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Jako se mnozí radovali, když Ježíš zemřel na kříži, tak se i později někteří radovali, když pronásledovali křesťany a házeli je mezi lvi, zavírali do vězení či gulagů, nechávali v Jáchymově těžit uran v nelidských podmínkách. Kolikrát ještě se bude tohle opakovat? A kolikrát se to bude opakovat v opačné pozici – že křesťané sami budou pronásledovat a někomu jinému zastíní kříž světlo slunce?

Amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. … Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina. … Vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. … Když žena porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. … Uvidím vás však opět, říká Ježíš, a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.

Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, tedy Spasitel a Zachránce, je zrozen z Boha, …, a kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je vaše víra.

Ježíš Kristus přišel skrze vodu a krev, skrze vodu křtu a krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch je pravda.

Doba po Velikonoční, je především časem radosti a naděje –  plesejte – Kristus vstal z mrtvých, a my s ním, ať se děje co chce.

Padesát dní od Velikonoc ke svátkům seslání Ducha Svatého, je časem radosti, a vaši radost vám nikdo nevezme, nikdo! Amen.