Dnes jsme svědky rozhovoru mezi velkým množstvím lidí (zástupem) a Ježíšem. Zástup předchozí den zažil s Ježíšem velikou událost: rozmnožení jídla pro pět tisíc lidí. A to z pouhých pěti ječných chlebů a dvou ryb. Ježíš nad nimi nejdříve vzdal Bohu Otci díky, a pak je rozmnožil, čímž tento zástup nasytil. Okamžitě ho chtěli provolat Králem, ale on raději odešel do své samoty. 

Nyní ho tito lidé dostihli na druhém břehu Tiberiadského jezera v Galileji a zajímá je, kdy se tady dostal? Ježíš, který vidí do srdce člověka, odrývá jejich motiv: „Hledáte mě, ne proto, že jsem udělal znamení odkazující na to, že jsem přišel od Boha. Ale protože jste z toho měli časný užitek. Najedli jste se.“ A pak dostanou výzvu, ať hledají raději pokrm zůstávající pro život věčný. Ten on sám nabízí, protože mu k tomu prý dal Bůh pravomoc.

I dnes je nemálo povrchních následovatelů Krista, kteří ho následují proto, aby z toho měli jen nějaký zvláštní zážitek nebo časný užitek. Tenkrát i dnes ho následují třeba proto, aby je uzdravil, nebo vyřešil nějaký konkrétní problém. Nehledají s Ním vztah. Jen časnou pomoc. I k nám přijde občas návštěva, která chce, abychom se modlili za nějaký vážný problém. A my to samozřejmě rádi uděláme. Jenže, když se problém vyřeší nebo překoná, už o Pána Boha zájem nemají. Příkladem jsou například vánoční svátky. Lidé přijdou pro světýlko z Betléma, protože je to velice krásná symbolika narození našeho Spasitele. Doma si ho dají na stůl, a je jim dobře. Na chvíli. Celý rok pak Krista, který o sobě na jiném místě Janova evangelia prohlásil, že je světlem světa, a že každý, kdo ho následuje nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života, tak tohoto Krista ve skutečnosti následovat nechtějí. Jde jen o chvilkový prožitek, který samozřejmě nechci nikomu upírat.

V našem rozhovoru ovšem dav klade Ježíši odvážnou otázku: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží? Jinými slovy: co můžeme ovlivnit, abychom na tom před Bohem byli dobře?“ A Ježíš jasně odpovídá: „Věřte ve mně. Věřte, že mě poslal Bůh. To je to jediné, co si Bůh přeje: důvěra ve mně.“ Jenomže to tehdy i dnes většině lidí nestačí. Totiž víra, že ke spasení stačí pouze Ježíš. Že proto nemají nic více dělat, protože vše podstatné už Bůh v Kristu pro člověka udělal. Ano, je to otázka pokory. Jen pokorný člověk umí přijmout svoji záchranu v Kristu nezaslouženě a zadarmo. To je ten jediný „skutek,“ který Bůh žádá. A tak zástup otevírá další téma, jestli je Ježíš je opravdu Vykupitelem od Boha? Vytahují autoritu Mojžíše, který byl v dávné době skutečným Božím služebníkem. Mojžíš vedl Izrael z Egypta přes poušť do zaslíbené země. Dokonce byl nástrojem požehnání, když pro Izrael na poušti vyprosil tzv. manu, tedy chléb, který padal každé ráno, kromě soboty, z nebe. I tady ovšem musí Ježíš lid poopravit: „Manu vám nedával Mojžíš, ale Bůh Otec. A ten vám nyní nabízí daleko důležitější „chléb“. Pravý chléb! Chléb sestupující z nebe, který dokonce dává život světu.“

Jejich reakce je více než spontánní: „Pane, dávej nám ten chléb stále! Stojíme o něj! Dávej nám ho pořád! Potřebujeme ho!!“ A Ježíš je konkrétně směruje na svoji osobu: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Jinými slovy: „Já vás za jakýchkoliv okolností smysluplně uspokojím, nasytím, občerstvím a napojím! Ale podstata této duchovní úlevy je ve mně. V mé osobě. Já to učiním, protože kvůli tomu mě k vám posílá Bůh. Vztah s Bohem jde skrze mě. Já jsem ta cesta.“

Velmi často dostávám otázky typu: Co všechno dělat nesmím, nebo naopak jako věřící musím? Proto rád odpovídám, že křesťanství není o tom, co mohu a co ne. Ale k čemu mě Pán Ježíš Kristus vede, a k čemu mě nevede. Rozhodnutí je ale vždycky na mé svobodné vůli. Nejsem otrokem své víry. Víra mě naopak osvobozuje. Podstatné je, co je obsahem mé víry, a tím je Ježíš Kristus. Jsem křesťan, protože miluji Ježíše Krista. Je mým chlebem života. Je mým Spasitelem a Přítelem. Sytí náš vzájemný vztah. Občerstvuje mojí duši v období těžkostí, kterých, musím přiznat, není málo. Mluvím s ním v modlitbě. On mi skrze svého svatého Ducha různými způsoby odpovídá. Stará se o mě. Stará se o mé vztahy. Chci, aby byl tím, který oživuje. Vždyť proto přišel na tuto zem. Každý s Ním může mít osobní vztah skrze jednoduchou důvěru, že je i jeho Spasitelem, který ho přivádí k Bohu.

Chléb odkazuje nejen na naše nasycení v základních lidských oblastech těla a duše. Ale chléb také ukazuje, že Ježíš Kristus pro nás šel cestou kříže, aby vyzdvihl, doslova zbožštil naše lidství. Totiž, aby mu dal zcela novu rovinu. Kříž je v Janově evangeliu výrazem nejvyššího místa slávy. Doslova je trůnem slávy! A na ten nás chce Ježíš přivést. Chce, abychom měli s Bohem nejvyšší možný vztah, který bude mít vliv na celý náš příběh. A protože Ježíš vstal třetí den po svém ukřižování z mrtvých, je tato nabídka zpečetěná Boží věrohodnosti. Bůh potvrdil autoritu svého Syna, stejně jako každé slovo, které od něj i dnes můžeme v evangeliu číst. Je to tedy on, kdo sytí, ne církev. On, ne já. On, ne žádný nadaný mluvčí či pisatel. Jen Ježíš Kristus je chlebem života, který každého nasytí, a každého napojí. Každého, kdo k němu přijde takový, jaký je. Kdykoliv.

„Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, že jsi přišel k nám na tuto zem, abychom mohli co nejzřetelněji rozpoznat, že nás má Otec Bůh nekonečně rád. Prosíme tě, abychom uměli z této lásky brát pro svůj každodenní všední život. Amen.“