Přišla má hodina. Přišla ta hodina, kdy se má něco zásadního stát. Je to příležitost k zastavení. K bilanci toho, co jsem dosud prožil. Co jsem se svým životem udělal. Co mi bylo dáno, co jsem přijal. Co mi uniklo.

Je to také příležitost k tomu nechat si projít hlavou, co bude, co mě čeká, co se svým životem můžu udělat dál. Jaký mě čeká úkol. Jak naložím se svým časem. A vím vůbec kolik času ještě mám?

Taková hodina je taky nějak hodinou mojí víry v Boha. Představuji si, jak takové nastalé hodiny mohou být krásné, plné očekávání nového dobrodružství. Ale jak mohou být i nesmírně vážné a těžké.  Jak svou hodinu prožívají například ti, kterým lékař sdělil diagnózu vážné, smrtelné nemoci a nemožného úspěchu na léčbu?  Jak svou hodinu asi prožívají ti, kteří přišli ve válce o své domovy, města, o své blízké a rozhodli se odejít ze země. Nebo se rozhodli zůstat a přemýšlí, co dál s jejich životem bude.

Otče, přišla má hodina…modlí se Ježíš jen několik dní po svém vjezdu do Jeruzaléma. A několik málo chvil před svou smrtí. Blíží se hodina zrady, vydání do rukou náboženských i státních úřadů, odsouzení, opuštění těmi nejbližšími. Dav, který volal Hosana, bude volat Ukřižuj ho! Přišla hodina Ježíšova umírání na kříži a smrti. Hodina největší zkoušky víry.

Ježíš se před touto svou hodinou modlí k Bohu. Před tím mluvil se svými učedníky při společné večeři. Sdělil jim, že odchází z toho světa a že to pak budou mít těžké. Posilnil je však ujištěním, že s nimi bude jinak, v duchu utěšiteli. Umyl jim nohy. Rozloučil se s nimi.

Po všech těch slovech se modlí. Je to v něčem podobná modlitba jako ta v Getsemane, o které svědčí ostatní evangelisté. Ale je zde rozdíl. V Getsemane Ježíš nejprve v úzkosti prosí Boha, aby od něj sňal kalich utrpení a pak prosí Boha, aby měl sílu utrpení i smrt přijmout.  V modlitbě, kterou nám představuje Jan, Ježíš prosí za učedníky. Prosí za jejich víru, která bude vystavena těžkým zkouškám. Prosí také za jejich jednotu učedníků, aby je spojovalo pouto lásky. Ježíš se modlí za nás.

Ježíšova modlitba je dlouhá. Dnes z ní čteme jen kousek. A i z něj se zaměřím na tři motivy, které mi přijdou důležité.

1 Otče, oslav svého Syna, aby on oslavil tebe…oslav mne svou slávou. To je první, za co Ježíš Boha prosí.

Co myslí Ježíš oslavením, slávou? Vždyť moc dobře ví, že konec jeho života žádná sláva nebude. Evangelista Jan nás vede, abychom se na Ježíšův kříž dívali jinak. Ježíš kdysi učedníkům řekl: … dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce. (J 10,17-18)

Ježíš ve své cestě kříže není nějakou ubohou pasivní loutkou v rukou zlých lidí, zrádců, chrámové mafie a římských úřadů. Nebyl na kříž dovlečen okolnostmi, dohnán svou slabostí, nebo dokonce vinou. Ježíš cestu kříže podstupuje, protože to je vůle Boží a právě tato cesta ukazuje a vysvětluje, jaký je Bůh. Tak moc milující člověka. Proto Ježíš cestu kříže přijímá svobodně a z lásky k lidem. A to i k těm, kteří se proti němu postavili. Pro Jana kříž není symbolem zmaru a hříchu, ale cestou ke slávě a vítězstvím Boha nad zlem. Takhle podivuhodně a překvapivě Bůh vítězí.

Těžko se to chápe. Ale Ježíš se za nás modlí, aby přesně tohle podivné oslavení vešlo ve známost a abychom se ho drželi. Věřili mu. Abychom jej přijali tajemství víry, které nás v životě nese.

2 Ježíš ve své modlitbě říká, že na zemi vykonal svůj hlavní úkol a sice, že lidem dal věčný život. A život věčný je v tom, že poznají Tebe, jediného Boha a Ježíše Krista. Jak poznáváme Boha? Že si o něm hodně načteme, v bibli a teologické literatuře? Že si o něm vypracujeme přesné poučky, vzorečky a díky nim ho už známe?  

 Pro bibli slovo poznat znamená ale něco úplně jiného než nějaké intelektuální uchopení. Poznat je totéž co vstoupit do důvěrného (intimního) vztahu. Být s někým a důvěřovat. Rozpoznat a zakusit, že teď v Kristově blízkosti vstoupil Bůh do mého všedního života. Chci být s ním, v jeho silovém poli, protože mu mohu důvěřovat vždycky a ve všem. I ve svých nastalých hodinách. I v té poslední. Tak jako nám to ukázal Ježíš. Jedině pro svou důvěru a spojení s Bohem dokázal vším tím hrozným svobodně a s láskou projít.

Ježíš jakoby jedním dechem mluví o tom, že v poznání Boha, v tom, že mu budeme důvěřovat, je věčný život. Už teď a tady. Bude i po tom, až bude stvořeno nové nebe a nová země. Ale současně už je teď. Neuniká nám to někdy?

3 V dnešním kousku Ježíšovy modlitby je velmi často užito sloveso dát, svěřit, darovat…Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.

Ježíš byl dán světu, učedníci byli dáni Ježíši, Bůh Otec všecko dal Synu, dal mu i svá slova a on je pak dal učedníkům, aby je oni dávali dál. – Ta modlitba nám připomíná, že všecko v našem životě víry se děje v modu darování. Daruje ten, který nás miluje. Bůh skrze Ježíše Krista. A i my jsme jemu dary, ne nějakým obtížným břemenem. Všecko, co máme je dar od Boha. A dokonce i to, že to tak vnímáme, je dar. To, že ustojíme otřesy víry, je dar, ne naše vlastní úsilí a schopnosti. To, že ve víře rosteme a zrajeme, je dar. To, že najdeme sílu k odpuštění a smíření, není vždy výsledkem naší dobré vůle. V určitý čas nám Bůh vůli i sílu k odpuštění pošle jako dar.

Přijměme dnes jako vzácný dar jeho modlitbu.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme za tvou lásku k nám. Děkujeme, že se za nás modlíš. Děkujeme, že jsi s námi v našich těžkých chvílích, v našich nastalých hodinách. Tobě buď sláva na věky věků. Amen