Tak jako z hory zazněl Zákon smlouvy (Dt 5; Ex 19-20), tak i teď zaznívá zákon smlouvy nové: v horské řeči Ježíš vystupuje jako nový Mojžíš. Tato řeč je pronesena vsedě, podobně jako při jiných příležitostech (13,2; 24,3). Horské kázání začíná blahoslavenstvími, která nejsou něčím zcela novým, protože se občas vyskytují už v žalmech (Ž 1,1; 31,1) a mudroslovné literatuře (Př 5; Kaz 1). Přesto se nikdy neobjevují v tak radikální a zhuštěné formě. I o těchto slovech evangelia platí to, že je na prvním místě uskutečnil Kristus ve svém životě.

Struktura blahoslavenství je neměnná: označení “blahoslavený“, KDO – skupina lidí s určitým postojem, SLIB – odpovídající přislíbení/dar (trpný rod vyjadřuje, že Bůh je podmětem obdarování).

Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako “šťastní”. V NZ se tento pojem používá pro označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního blahoslavenství v 5,12: “radujte se a jásejte”. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají, protože mohou prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království.

Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Jsou začátkem Ježíšova učení, určují jeho základní vlastnost jako radostnou zvěst. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat. Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je přislíbena lidem splňujícím určité požadavky (chudobu, čistotu srdce …), nicméně tyto nároky nejsou přikazovány výslovně: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti.

Žízeň a hlad vyjadřují silnou a spontánní touhu. Šťastní jsou ti, kdo mají palčivou touhu žít podle evangelia. Matoušovská spravedlnost neodpovídá našemu pojetí, není to spravedlnost právnická (“dát každému, co mu náleží”), ani etická (“správně jednat”), je to mnohem víc: jednání podle Božího slova (viz Mt 7,21.24-27).

Toto blahoslavenství by se dalo parafrázovat jinými slovy – např: Šťastný, kdo má palčivou žízeň po Božím slově a jeho naplnění,
kdo má touhu žít podle evangelia, kdo usilovně prahne napodobit Krista: Bůh sám naplní jeho prázdnotu.

Hlad a žízeň jsou primární potřeby, týkající se přežití. To je třeba zdůraznit: nejde o nějakou povšechnou touhu, nýbrž o každodenní životní nutnost, výživu. Co však znamená lačnit a žíznit po spravedlnosti? Zajisté tu není řeč o těch, kteří chtějí pomstu. Vždyť předchozí blahoslavenství mluvilo o tichosti. Lidstvo je nespravedlnostmi zajisté zraňováno a lidská společnost naléhavě potřebuje nestrannost, pravdu a sociální spravedlnost, pamatujme, že zlo spáchané ve světě na ženách a mužích se dotýká srdce Boha Otce. Který otec by netrpěl bolestí svých dětí?

Písmo mluví o bolesti chudých a utlačovaných, kterou Bůh zná a sdílí. Jak vypráví kniha Exodus (3,7-10), Bůh sestoupil, aby vysvobodil svůj lid, protože slyšel volání utiskovaných synů Izraele. Avšak hlad a žízeň po spravedlnosti, o nichž mluví Pán, je hlubší než legitimní požadavek lidské spravedlnosti, který ve svém srdci nosí každý člověk.

V „horském kázání“, trochu dále, mluví Ježíš o spravedlnosti větší než je lidské právo či osobní dokonalost, když říká: »Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete« (Mt 5,20). Jde o spravedlnost, která pochází od Boha (srov. 1 Kor 1,30).

V Písmu nacházíme výraz žízně hlubší než je ta fyzická, totiž touhu, která je kořenem naší existence. Jeden žalm praví: »Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země« (Žl 63,2). Církevní otcové mluví o neklidu, který přebývá v srdci člověka. Svatý Augustin říká: „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (Vyznání, I,1,5). Existuje niterná žízeň, niterný hlad, neklid…

V každém srdci, dokonce i ve zkaženém člověku, který se vzdálil dobru, je skryta touha po světle, třebaže pod sutinami klamů a pochybení. Vždycky existuje tato žízeň po pravdě a dobru, je to žízeň po Bohu. Vzbuzuje ji Duch svatý. On je živou vodou, hnětoucí náš prach, i stvořitelským dechem, který mu dal život.

Proto je církev poslána zvěstovat všem Boží Slovo, prosycené Duchem svatým. Evangelium Ježíše Krista je totiž tou největší spravedlností, kterou lze nabídnout srdci lidstva, jehož je životní nutností, i když si to neuvědomuje.

Když například muž a žena uzavírají sňatek mají v úmyslu učinit něco velkého a krásného, a pokud si tuto žízeň uchovají, vždycky najdou cestu, kudy uprostřed problémů a s pomocí milosti pokračovat dál. Také mladí lidé mají tento hlad, o který nesmějí přijít! Je třeba chránit a živit v srdcích dětí onu touhu po lásce, něze a vlídnosti, kterou vyjadřují svými upřímností a nadšením.

Každý člověk je povolán objevit, na čem opravdu záleží, čeho má opravdu zapotřebí, co umožňuje dobrý život a zároveň co je druhořadé a bez čeho se lze klidně obejít.

Ježíš v tomto blahoslavenství hladu a žízně po spravedlnosti zvěstuje, že existuje žízeň, která nebude zklamána; tato žízeň, bude-li pěstována, dosáhne utišení a dospěje vždy k dobrému konci, protože odpovídá samotnému Božímu srdci, Jeho Svatému Duchu, kterým je láska, a setbě Ducha svatého v našich srdcích. Kéž nám Pán dá tuto milost, totiž žíznit po spravedlnosti, mít ochotu ji nalézt, uvidět Boha a prokazovat dobro druhým.