Dnešní text ze Žalmu 107 je určitým předobrazem novozákonního zázraku Utišení bouře, který nám zaznamenali  evangelisté Matouš (8,23-27), Marek (Marek 4,35-41) a Lukáš (8,22-25).

Samostný žalm 107 se skládá z několika slok a z opakujícího se refrénu. Každá sloka má stejný postup. Nejprve je popsána těžká situace, do níž se lid i jednotlivec dostává, následuje volání k Bohu a pak přichází pomoc. Tyto sloky rámuje refrén, který je výzvou k chvále Boha. Pomoc Boží v kritické situaci není žádnou samozřejmostí, ale je to div a projev nezasloužené milosti.

První sloka se týká putování pouští, druhá uvěznění, třetí těžké nemoci a čtvrtá nebezpečné plavby po moři. Právě na tuto sloku se zaměříme. Je starozákonním protějškem novozákonního příběhu o utišení bouře na moři. Tato perikopa byla tradičně zařazována do doby po Zjevení Páně, kdy Ježíš zjevuje svou moc ve slovech a činech.

Mořeplavectví nebylo v Izraeli tak běžné. Lodě měli králové, jako například Šalomoun (1Kr 9,26-27; 10,22). Bouři zakusil na lodi prorok Jonáš (Jon 1. kap.). Plavba na lodi ve starověku byla nebezpečná. Když přišla bouře, ocitla se loď v ohrožení. Takovou situaci popisuje právě tento žalm. Loď obklopují nesmírné vody. Všude, kam člověk z lodě dohlédne, je vidět jen moře. V bouři je loď vydána napospas běsnícím živlům. Verše žalmu zachycují pohyby lodi, nad kterou již i osvědčení námořníci ztratili kontrolu. Pohybuje se vzhůru, vzápětí zase dolů, hýbá se ze strany na stranu (Ž 107,26). Slyšíme zde o posouzení a zhodnocení této situace lodi z lidské perspektivy: „Se svou moudrostí byli v koncích.“ Jsou situace, kdy jsme my lidé se svou moudrostí, se svým rozumem v koncích. V takové situaci může pomoci jen víra a modlitba. V knize Přísloví slyšíme povzbuzení: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej“ (Př 3,5). Pomoc a záchrana není nic automatického a samozřejmého, ale je to jen projev velkého Božího milosrdenství. Ze svědectví tohoto žalmu je taková zkušenost zřejmá.

Loď je obrazem života křesťanů, jako i též celé církve. Pluje na rozbouřených mořích dějin a směřuje do věčného přístavu, kterým je Boží království. V bouři se ztrácí směr a přístav se v takové situaci spíše vzdaluje, než aby se přibližoval. Žádní lidé nejsou schopni loď z bouře a krize vyvést. Čas krize, která v různých podobách na jednotlivce i církev doléhá, nemá vést k malicherným hádkám a vytváření sporů, ale má nás vést k semknutosti. V čase bouří je pošetilostí tahat se o kormidlo.    

Tím jediným, kdo může projevit svou zachraňující moc, je Ježíš. On je kapitán, my jsme jen veslaři, kterým docházejí někdy síly. On může způsobit, že po bouři a chaosu nastane opět zklidnění a ztišení (Ž 107,29; Mt 8,26). Cesta k přístavu, kterým je Boží království, je ještě dlouhá. Přístav je hodně daleko, ale s Kristem směr neztratíme.