Evangelium této neděle k nám promlouvá o Božím slitování a našem obrácení. Ježíš vypráví podobenství o neplodném fíkovníku. Jeden člověk zasadil na svojí vinici fíkovník a s velkou důvěrou se každé léto chodil dívat, zda nese ovoce, které však nenašel, protože strom nerodil. Po tři roky se opakující zklamání jej přimělo k rozhodnutí porazit ho a zasadit jiný. Zavolá tedy vinaře, kterému sdělí svoji nespokojenost, a poručí mu, aby strom vyťal, protože zbytečně zabírá půdu. Vinař však žádá pána, aby měl strpení a požádá jej, aby mu dal ještě rok, během něhož se bude o strom pečlivěji starat, aby přinesl ovoce. Takové je podobenství. Co znamená? Co představují jednotlivé postavy? Co nám chce Ježíš tímto podobenstvím říci?

Zastavme se hned na samém začátku. „Potom jim pověděl podobenství.“ Tzn. po čem? Ježíš podobenství vypráví jako reakci na aktuální událost, kdy v Siloe došlo k nějakému neštěstí. Spadla tam věž a zabila osmnáct lidí. A Ježíš říká: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Je to jen otázka času. Dříve nebo později zemře každý člověk. A ten čas, který je mu vyměřen, je mu dán proto, aby dokud žije, činil pokání. Už Jan Křtitel to připomínal zástupům, které za ním přicházely ke křtu. Říkal: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ A právě na slova o potřebě pokání Ježíš navazuje svým podobenstvím o neplodném fíkovníku. Člověk, který od fíkovníku čekal ovoce, na něm žádné ovoce nenalezl. A tak ho chce ze své zahrady vytnout. Vždyť to je smysl zahradničení, proto jej na své vinici má, aby
z něj sklízel ovoce. Mnozí lidé nevědí, jaký je smysl jejich života. Nevědí, že jsou zasazeni do tohoto světa, aby
někomu jinému přinášeli ovoce. Nevědí, že vůbec někomu patří. Že někdo chodí okolo a vyhlíží úrodu.

Ale co má být tou úrodou, tím ovocem? Jak už bylo naznačeno, tím ovocem má být naše pokání. Co to je?
Pokání je jen jiné slovo pro obrácení. Příběh o pádu věže v Siloe stejně jako podobenství o neplodném fíkovníku říkají
totéž. Neobrátíte-li se, podobně zahynete. Jako ten fíkovník. Takto kázal o letnicích i apoštol Petr: „Obraťte se! …
Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Obrácení znamená změnu směru. Přestat jít s davem. Obrátit se a jít proti proudu. Obrátit se a vrátit se jako marnotratný syn ke svému otci. Obrátit se jako Pavel u Damašku a nejít proti Ježíši nýbrž za ním. Obrácení znamená změnu smýšlení, změnu života, přehodnocení svého života, svých zaběhaných stereotypů. A to je něco, co nám přijde nesmírně těžké. Co nám připadá příliš radikální. A my máme za to, že není třeba být radikální. Všechny radikály pokládáme za takové naivní idealisty. Jenže Ježíš není idealista. On koneckonců nechce obrátit svět vzhůru nohama. Nechce ani po tobě, abys obrátil svět vzhůru nohama. On chce jenom obrátit vzhůru nohama TVŮJ vlastní svět. On chce obrátit jen tebe samotného.

Jan Amos Komenský to pochopil, když po dlouhém bloudění v labyrintu světa konečně dospěl do vlastního srdce. Tam uvnitř dochází k té změně, k obrácení, k pokání. Tedy jestliže tam Ježíše pustíme, aby tam trochu vygruntoval. Aby tam, řečeno slovy podobenství, okopával a hnojil. A tam, v našem srdci, ovšem musí být Ježíš opravdu radikální – tzn. jdoucí ke kořenům. Radix je kořen. A ten je třeba okopávat a hnojit, aby rostlina vydala ovoce. Už prorok Jeremiáš říká o člověku, který doufá v Hospodina, že bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody. … a také, že Hospodin zpytuje srdce a zkoumá ledví, každému splatí podle jeho cesty a podle ovoce jeho skutků.“

Pán vinice znázorňuje Boha Otce a vinař je obrazem Ježíše, zatímco fíkovník je symbolem netečného a zplanělého lidstva. Ježíš se u Otce za lidstvo přimlouvá – a to nepřetržitě – a prosí, ať ještě počká, dá mu čas, aby mohl přinést plody lásky a spravedlnosti. Fíkovník, který chce v podobenství pán vytnout, je výrazem neplodnosti, neschopnosti darovat a prokazovat dobro. Je symbolem toho, kdo žije sám pro sebe, v sytosti a klidu, uvelebený ve svém pohodlí, neschopen obrátit pohled a srdce k těm, kdo jsou vedle něho a strádají, trpí chudobou a nouzí. Proti tomuto sobeckému a duchovně neplodnému postoji se staví velká vinařova láska k fíkovníku. Přiměje pána čekat, má trpělivost, sám dovede čekat a věnuje mu svůj čas a svoji práci. Slibuje pánu, že bude nuznému stromu věnovat zvláštní péči.

Tento vinařův rys je projevem slitování Boha, který nám dává čas na obrácení. Všichni potřebujeme obrácení, vykročení vpřed a doprovod Božího strpení a slitování. Navzdory neplodnosti, kterou se někdy vyznačuje náš život, má Bůh trpělivost a dává nám možnost změnit se a činit pokroky na cestě dobra. Vyprošená lhůta udělená v očekávání, že strom nakonec přinese ovoce, ukazuje rovněž na naléhavost obrácení. Vinař říká pánu: »Nech ho ještě tento rok« (v.8). Možnost obrácení není neomezená, a proto je nezbytné hned se jí chopit, jinak by byla ztracena navždy. Můžeme přemýšlet, co udělat pro větší přiblížení se Pánu, pro obrácení a vytnutí toho, co zplanělo. Někoho napadne: „Ne, já počkám až na příští rok“. Budeš však příští rok ještě naživu? Přemýšlejme dnes každý z nás: co musím učinit tváří v tvář tomuto Božímu slitování, Bohu, který mne očekává a stále mi odpouští? Co mám učinit?  Nesmíme ospravedlňovat duchovní lenost, nýbrž posilovat svoje nasazení a pohotově na toto slitování odpovídat upřímností srdce.

Když Ježíš vyprávěl své podobenství, tak mluvil o tom, že majitel vinice tři roky čekal, že se jeho vinaři podaří přimět fíkovník, aby nesl ovoce. Číslo tři je číslem plnosti, znamená dostatečně dlouhou dobu. Ale buďme konkrétní. Ježíš si svá podobenství nevymýšlel. On je měl ze života. Ježíšovo veřejné kazatelské působení totiž trvalo právě tři roky. V podobenství jakoby se ohlížel nazpět za svou dosavadní službou. A tu se, jako vinař, přimlouvá za fíkovník. My z evangelií víme, jak nakonec dopadl ten příběh vinaře Ježíše. Nebyl to nakonec fíkovník, kdo byl vyťat z vinice.
Fíkovník byl zachován za cenu života samotného vinaře. Jak předpověděl už prorok Izaiáš: „Všichni jsme bloudili jako
ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. … Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.“ A tak vlastně všichni vděčíme vinaři Ježíšovi za to, že jsme tu ještě ponecháni v Boží vinici, abychom mohli nést plody. Kdyby nebylo Ježíšovy oběti na kříži, všichni bychom podobně zahynuli.
To dnešní podobenství chce náš pohled obrátit naruby. My nejsme majiteli vinice. My sami jsme ten fíkovník, který má nést plody. Patříme svému Pánu a jemu máme plodit ovoce. Ovoce pokání, nového života, ovoce víry.

Pán nás dnes vybízí k obrácení. Každý z nás musí toto volání vnímat, napravit v něčem svůj život, své smýšlení, jednání a vztahy k bližním. Současně máme napodobovat strpení Boha, který důvěřuje ve schopnost všech „vstát“ a dát se znovu na cestu. Bůh je Otec. Nezháší, nýbrž sleduje a stará se o slabý plamen, aby zesílil a vnášel do společenství lásku.