Sportu zdar!

Řada z nás se na nějaký dlouhý běh vůbec necítí. Jedni snad proto, že momentální únava je veliká, jiní proto, že jejich tělesná konstituce by se hodila spíše na jiné sporty, jako třeba řeckořímský zápas nebo šachy, jiní proto, že na to už nemáte věk. Ale zkusme přece jen aspoň na chvíli přijmout tento obraz, tu představu, že jsme všichni běžci, atleti. Můžete si třeba vymyslet, jaké byste chtěli mít číslo na dresu.

Stejně jako ti atleti na oválu také my běžíme. Nejsme ani v roli diváků, nestojíme či nesedíme nestranně na tribuně, jen abychom se bavili pohledem na ty dole, co se tam namáhají, potí se a funí. Nedokážeme život jen pozorovat z odstupu, jsme uvnitř, jsme také tam na dráze. A nejsme ani startéři nebo rozhodčí. Nejsme ti, kteří ostatním dávají znamení, kdy vyběhnout na trať, kteří běh ostatních posuzují, kdo vyhlašují vítěze. Životaběh se nás týká bezprostředně, jako běžců.

A stejně jako ti atleti na oválu ani my nežijeme bezcílně. Běžíme do cíle. Ten běh něco stojí. Někdo možná dokáže běžet životem s notnou dávkou elegance, ale ve své většině se všichni pěkně zapotíme, dá nám to pěkně zabrat, často běžíme s vypětím všech sil. A mnoho úseků našeho životního běhu třeba ani elegantních nebylo. To nemusí vadit. Vzpomeňte si třeba na Emila Zátopka: zrovna jeho styl běhu nijak elegantní nebyl. Když běžel, házel hlavou, rozhazoval rukama, ale byl rychlejší než ostatní. Vítězil a to bylo důležité.

A tak i my se v životě leckdy přetahujeme s ostatními, snažíme se pro sebe získat tu cenu. Stejně tak se nám však může stát, že nám ostatní utečou, alespoň místy. Stává se, že jsme pozadu a musíme dohánět. Tak nějak se s ostatními jakoby vzájemně předbíháme, chvíle je v čele jeden, pak zas jiný. Trať je vskutku dlouhá, i když ne pro všechny stejná: někdo běží uvnitř oválu a jeho trať je kratší, jiný to obíhá vnějškem a běží déle. Každý volí jiný styl: někdo místy jde, někdo místy sprintuje, jiný kluše zhruba stále stejným, nerušeným tempem. Trať rozhodně není nová a rovná, přináší spoustu děr, místy vede s kopce dolů, jindy zase prudce vzhůru. Běžíme po oválu světa, který je dějinami již hodně ošlapaný a rozbitý.

Lecos se v našem životním běhu ovšem opakuje, je to svým způsobem také takový koloběh. Přitom však běžíme všichni stejným směrem, všichni směřujeme do cíle, nikdo nemůže běžet od cíle ke startu, v protisměru, nějak proti času. Všichni běžíme od toho, co bylo, k tomu, co bude. Takže alespoň tušíme, kam běžíme. A každý máme svoji dráhu, po které běžíme, ačkoli se někdy stane, že se naše dráhy někdy překříží, že se s druhými také někdy srazíme. Ono při bězích na dlouhou trať se startuje v chumlu a tam není o rány loktem či kopance nouze. Člověk i tam musí bojovat o výhodnou pozici.

Protože odměnou je nepomíjející věnec. Tenhle závod je zvláštní: běží se jen jednou, jen jednou za život. Běží se různě: někdo sám, někdo kolektivně v klubku svého týmu, ale ve finiši to pak bude každý sám za sebe. Nakonec je to individuální závod. Ovšem odměna v cíli bude stát za to: bude navždy. Ten vavřín pro vítěze bude nepomíjející. Nebude to žádný putovní pohár. Po tomhle závodu už žádný jiný nebude. Vítězství už bude trvalé. Výhru už nám nikdo nevezme.

K úspěchu vede však pouze svědomitá příprava, tvrdý trénink. Uspět může pouze ten, kdo se disciplinovaně připravuje, kdo tomu vytouženému vítězství podřídí i dobu mimo vlastní závod, kdo žije jen pro své vítězství. A taková svědomitá příprava spočívá právě v sebekázni a sebekontrole, v omezování všeho, co by mohlo zbrzdit náš výkon. Nemyslím teď na doping – jsou samozřejmě věci, po kterých sportovec sáhnout nesmí, které nejsou fér. Určité meze nelze překročit, pak hrozí diskvalifikace. Ale je také spousta věcí, které si jinak člověk dopřát může, které však brání špičkovému výkonu, které brzdí. Nutná je správná životospráva, péče o své tělo, které se musí udržovat ve formě, vhodně volená strava, střídmost. Nelze se přejídat ani opíjet, je třeba cvičit se v odříkání a pravidelně trénovat. A patří k tomu i zdravá psychika, člověk musí mít čistou hlavu, musí mít rozmyšleno, co chce, za čím chce jít a jak toho dosáhnout. Taková příprava na vrcholný závod prostě vyžaduje obrovské fyzické i psychické úsilí, pevnou vůli a hlavně výdrž. Jak v tréninku, tak i na trati.

Jenomže tenhle obraz vrcholového atleta na nás křesťany přece jen úplně nesedí. Má-li to být obraz o tom, jak všichni běžíme vstříc spáse, pak je potřeba jednoznačně říci: křesťané mezi sebou nezávodí. Vždyť přece ten nepomíjející věnec není určen jen tomu prvnímu, jen tomu absolutnímu vítězi, ale je v Kristu zaslíben všem. Křesťané mezi sebou nezávodí o to, kdo mezi námi bude první. Naopak si máme navzájem pomáhat, podpírat se. Toho, kdo už nemůže, toho do cíle doneseme. Máme přece zaslíbení, že tu cílovou pásku protneme tak nějak všichni společně. A doufáme v to, že doběhneme nakonec všichni.

Ale zároveň, sestry a bratři, ruku na srdce: kdo z nás trénoval tak, že může zodpovědně prohlásit, že určitě doběhne? Kdo z nás má natolik natrénováno, kdo z nás má tolik sil, aby mohl sebevědomě říct: já to zvládnu? Natož, kdybych se zeptal: kdo z nás má na to, aby vyhrál? Kdo z nás je schopen si sám doběhnout, nebo alespoň sám dojít, sám se došourat se pro spásu? Byť třeba v křeči nebo bez elegance? Kdo z nás by mohl být takový křesťanský Zátopek, aby vyhrál tu nepomíjející cenu?

Najednou se ale z houfu běžců vynoří jeden zajímavý. Na první pohled na něm není nic zvláštního, takový obyčejný chlap. Jeho dráha je spíš z těch kratších, asi v délce 33 let, ovšem je notně rozbitá, vede přes všechny možné nástrahy, strmě nahoru i dolů. Běží pěkně, stylově a elegantně, ale kousek před cílem padá a tři dny to vypadá, že už se nezvedne a nebude mít sílu doběhnout. Jenomže v tomto muži běží po dráze sám Bůh. Ani Bůh nechtěl být jen pouze divák lidských závodů, ani Bůh nechtěl být pouze v pozici startéra či rozhodčího, nechtěl jen hlasem zvonu ohlašovat poslední kolo. Bůh sám také běžel. Za stejných podmínek, jako všichni ostatní. Ale neběžel sám za sebe. Bůh v Ježíši Kristu běžel za celé lidstvo. Možná, že ho leckdo nepoznal, možná, že ostatní netušili, kdo to spolu s nimi běží. Možná, že ho po jeho pádu leckteří už odepsali. Ale on nakonec doběhl jako první. Bůh vyhrál závod o život. Ježíš Kristus vyhrál ten nepomíjející věnec. A to znamená: my jsme vyhráli. Lidé vyhráli. Díky Bohu. On zvítězil za nás za všechny, takže my už teď závodit nemusíme. V Ježíši Kristu vyhrál náš tým, naše stáj. Takže my už teď můžeme do cíle klidně a třeba i pomalu dojít, můžeme se tam došourat nebo doplazit. Můžeme tam dorazit všichni společně a všichni s pocitem vítězství, které tam v cíli na nás čeká.

A my tak můžeme tou cestou, která nás ještě do cíle čeká, běžet či jít tak, že na nás bude vidět, že jsme v Kristu vyhráli. Už teď víme, že jsme vyhráli. A to dává člověku i na té rozbité a rozkopané trati sílu a eleganci. Můžeme jít vstříc cíli s hlavou vztyčenou, ne jako zpráskaní psi, ale jako členové vítězného týmu, vítězného mužstva a ženstva. A to právě tehdy, když se leckdy cítíme jako zpráskaní, kdy bychom za jiných okolností měli chuť sednout si vedle oválu a zabalit to, ten závod vzdát. S pocitem vítězství ovšem dostáváme sílu a motivaci běžet elegantně, dostáváme výdrž. Už nás nic nežene, nemusíme běžet hlava nehlava, ale můžeme běžet fér, můžeme brát ohled na druhé, nemusíme soupeřit, protože je jedno, na jakém místě doběhneme. A i kdyby se cestou do cíle ještě stalo cokoli, i kdyby nás potkaly jakékoli překážky, stále bude platit: to vítězství už nám nikdo nevezme, protože ten, kdo ho vybojoval pro nás všechny, už je v cíli a z cíle nás povzbuzuje a vyhlíží nás.