Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 

V příštím týdnu vstupujeme do postní doby. To je čas pokání, jehož cílem je, abychom se připravili na velikonoční svátky. Smrt Kristova se nás totiž týká víc než si myslíme. Vždyť na kříži vzal na sebe naše hříchy. A jeho vzkříšení otevírá i nám vyhlídky na život nový, na život věčný, na život lepší než ten, který vedeme teď na zemi. Kristova smrt a vzkříšení nepatří tedy jen k dějinám lidstva. Patří i k našemu životu. Zasahují do našeho života: zbavují nás tíhy minulosti a otevírají nám zářnou budoucnost. Jen s tímto vědomím lze slavit důstojně tyto svátky.

To ale znamená, že si musíme nejprve přiznat, že něco není v pořádku v našich životech, že si nestačíme sami, že potřebujeme pomoc od Boha, a nejenom pomoc, ale hlavně spasení. Ano, náš život netrpí jenom různými malými nedostatky: trpí zásadní slabostí, hlubokou deformací.

A není snadné dívat se na to střízlivě. Jen ten, kdo opravdu věří v Boha, může přiznat svou neschopnost, jelikož všechno sází na příchod spasitele. Ostatní nedokážou vidět, jak to je vážné: celý jejich svět by se zhroutil. Nevidí hloubku hříchu. Vidí jenom problémy a hledají řešení. Nemají žádnou větší naději. A proto si také neumí představit, jak by mohl vypadat život zbavený této tíhy, život věčný. Vždyť jen ten, kdo chápe, že tento svět trpí něčím větším než jenom problémy, může doufat v nové nebe a novou zemi. Ostatní si umí představit jen zlepšenou verzi tohoto světa.

O těchto otázkách je řeč v slavném úryvku listu Korintským, který jsme slyšeli. A proto si myslím, že se tato slova dobře hodí pro postní dobu. Apoštol nám totiž popisuje život, který vypadá skvěle, život na první pohled zaviděníhodný nejenom pro normální lidi, ale také pro věřící.

Mluvit všemi jazyky možnými, nejenom lidskými, ale dokonce andělskými. Mluvit nejenom česky, německy, anglicky, ale také čínsky, japonsky, arabsky, indicky. Moci se domluvit se všemi lidmi na této planetě: s eskymáky, s novozélandskými Maory i s Maďary. A nejenom se všemi lidmi, ale také s anděly: rozumět jejich řeči, slyšet zpěv, kterým Boha neustále chválí, vnímat všechny vzkazy, které nám posílají, a vědět, co znamenají. Co může být krásnější? Co může přinést větší bohatství?

Ale apoštol jde ještě dál. Rozumět slovům je dobré. Ale rozumět věcem je ještě lepší. Jsou lidé, kteří mluví desítkami jazyků. Ale kdo může říct, že rozumí přírodě, společnosti, vesmíru? Jsou samozřejmě různé teorie. Ale málokdy jsou skutečně přesvědčivé. Pár jedinců nám dává dojem, že vidí mnohem dál než ostatní, že vidí do tajemství přírody, do skrytých sil společnosti, a lidem do srdcí. To už není věda. To je skoro magie. Je v tom něco divuplného. Jako by měli přímé spojení s Pánem Bohem, jelikož se mu dívají do karet. Pro ně není svět složitý. Zdá se, že je úplně průhledný. Těmto lidem můžeme jen závidět.

Mohli bychom mít dojem, že to je vrchol. Ale apoštol nám představuje další stupeň ještě vyšší: člověk dokonalý nejenom svou vědou, ale také svou osobností. Člověk, který se nebojí chudoby, ale rozdává všechno, co má. Člověk, který se nebojí smrti, a který je ochoten vydat sám sebe k upálení. Člověk, který je úplně nad věcmi, který nelpí na ničem, ani na majetku, ani na životu. Člověk dokonale svobodný, který se nenechá ničím zotročit. Člověk dokonale suverénní, který se ničeho nedrží, ale dokáže se zříci všeho, co má. Charakter tak silný, že ani necítí potřebu ukázat svou sílu, že nepotřebuje ani uznání ani úctu světa. To už není člověk. To je málem bůh.

Ano, mohli bychom si myslet, že apoštol mluví v těchto třech příkladech o největších darech, které Bůh může člověku dopřát. Jenže dodává: „Kdybych byl takový, ale lásku bych neměl, byl bych dutý, prázdný, marný. Ano, kdybych byl úplně dokonalý v očích světa, ale lásku bych neměl, všechno, co bych dělal, by bylo jen rámus beze smyslu, pára prchavá, pobíhání bez cíle.“

Svět může samozřejmě fungovat i bez lásky. Ale jen jako mechanismus, který se točí naprázdno, který ničím nehýbe. Možná jste viděli moderní fontány nebo instalace, kde se všechno točí, aniž by to mělo sebemenší smysl. Takhle vypadá často náš svět i náš život, když zapomínáme na lásku, když se soustředíme jen na efektivnost, když hledáme jen prosperitu a úspěch. Apoštol to jasně říká, jen láska dává našim životům a tomuto světu konzistenci. Bez ní je všechno mechanické, bezkrevné, mrtvé. Víme tedy, čeho se máme vyvarovat.

Nejsem si však jistý, že máme jasno v tom, co máme dělat, abychom se toho vyvarovali. Apoštol velebí lásku. Neříká však, v čem tato láska spočívá. A to je důležitá otázka. Vždyť málokteré slovo je tak problematické jako slovo „láska“. Musíme si tedy uvědomit, že, když se mluví o lásce, nemáme na mysli totéž jako apoštol.

Láska je pro nás záležitost citová. Něco nás rozrušuje. Jsme dojatí. Láska je něco, co se nás zmocňuje. Jsme její obětí. Jsme pasivní. Naše srdce je plné dojmů. Děje se v nás něco silného. A chceme, aby to zůstalo. Proto se snažíme navázat známost, prohloubit vztah: aby ta láska zůstala v našem srdci, aby nás i nadále hřála. Tohle je pro nás to důležité. A je to dokonce důležitější než osoby, které způsobily to rozrušení. Naše chápání lásky je tedy dost sebestředné i sobecké. Zajímáme se totiž hlavně o svůj zisk: o to, co cítíme, co prožíváme, co z toho máme. Tomuhle chceme zůstat věrní, a proto se rozvádíme tak snadno: cit, který pociťujeme ve svých srdcích, je totiž důležitější než lidé, pro které jsme tento cit kdysi pocítili.

Láska, o které je řeč v prvním listu Korintským, je úplně jiného typu. Apoštol Pavel se totiž nezajímá o to, co pociťujeme ve svých srdcích. Zajímá se o směr, který chceme dát svým životům. Láska pro něj není záležitost čistě citová. Je to tíhnutí celé osoby k druhému člověku, které se projevuje skutky, ale také rozhodností, i určitou tvrdostí vůči sobě. O této lásce mluvil Pater Josef Wresinski, když řekl: „Člověk miluje, když odmítá, aby ho druzí litovali, aby se o něj starali, aby ho hýčkali. Člověk miluje, když chce pro druhé to, co lidé obvykle chtějí pro sebe.“ Tato slova jsou razantní: říkají, že není láska bez sebezapření, že skutečná láska začíná určitou přísností vůči sobě, vždyť jen takto lze otevřít prostor pro druhého, pro toho, kterého milujeme. Skutečná láska není sentimentální: nedívá se na sebe; neví, že miluje. Dívá se totiž jen na toho, kterého miluje; vidí jen jeho dobro.

Právě touto láskou nás miloval Kristus, který nelpěl na své rovnosti s Bohem, nýbrž sám sebe zmařil, stal se služebníkem a podstoupil smrt na kříži. O této lásce mluvil, když řekl: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“. A nemůžeme si představit heslo vzdálenější duchu naší doby. Žijeme totiž ve společnosti konzumní, která nás neustále ponouká k tomu, abychom si opatřili co nejvíc věcí, co nejvíc zážitků, co nejvíc radosti. Už nic není nezištné. I dávání nám musí něco přinést: pocit užitečnosti, spokojenost sami se sebou.

Zapomenout na sebe je dar vzácný. Z hlediska naší společnosti je to skoro zločin. Vždyť se musíte starat o své zdraví, o to, co jíte, o svou sebeúctu. Musíte prosazovat své názory, svá přání, své pocity. Musíte se pořád dokola sami sebe ptát, zda se cítíte dobře, zda něco nepotřebujete, zda jste opravdu šťastní. Začít s těmito otázkami je mnohem snadnější než s nimi skončit. Ale je důležité s nimi skončit: jen tudy vede cesta ke skutečné lásce. Ano, zapomenout na sebe. Nestarat se o sebe. Nepřemýšlet o sobě. I když nám psychologové říkají, že to je nebezpečné. Jen takto budeme moci následovat Krista a milovat své bližní láskou opravdovou.

A proto je dobré žít naplno tu postní dobu, do které jsme právě vstoupili. Odříct si různé malé radosti je nejlepší způsob, jak odvrátit svou pozornost od sebe, abychom ji mohli obrátit ke svým bližním. Cílem našeho života totiž není, abychom si tady co nejvíce užili, nýbrž, jak to připomíná apoštol Pavel, a jak nám to ukázal Kristus, abychom milovali, abychom dávali sami sebe a vydali mnohý užitek.