Utrpení představuje nedílnou součást lidského života: je spojeno s jeho podstatou a doprovází jej od samého počátku, jak dokládá kniha Genesis. JIž první příběh Adama a Evy ukazuje vztah nedůvěry v Hospodina, anebo spíše omezenost lidského chápání, které se nedokonale pokouší proniknout Božími plány a úmysly. Takové pokusy mu však jen ubližují. Tento motiv v Písmu nalézáme opakovaně a dokonce v té podobě, kdy se člověk omezuje na okamžité události viditelného světa, skrze něž se snaží pohlížet na Boha a jeho spravedlnost.

V této omezené vizi se pak Hospodin může jevit jako nepřítel, který člověku záměrně vytyčuje trnitou cestu, na níž mu staví překážky a vystavuje jej zkouškám. Přestože člověk ve zkouškách opakovaně neobstál, Bůh jej neodsuzuje. Právě naopak: daruje mu život, naději a budoucnost. Zkoušce, která se vymyká lidskému chápání, je vystaven také Jób. O jeho kruté zkoušce rozhoduje v úvodu satan: snaží se jeho prostřednictvím pokoušet Hospodina, a věrný služebník se tak stává nástrojem ďáblovy zvůle. Obviňuje Jóba, že jeho vztah k Bohu je založen na utilitární touze po vlastním blahu, která podmiňuje jeho věrnost Hospodinu.

Důvod Jóbova utrpení je tak transcendentní: Jób jej nezná a ani nepozná. Hospodin spravedlivého vystavuje této zkoušce i proto, že mu důvěřuje a ví, že v ní obstojí. Navzdory zažívanému utrpení Jób nepřichází o svou víru v Hospodina a v temnotě prožívaného utrpení jej nepřestává hledat. Toto hledání však představuje souboj se sebou samým a současně také znamená zápas víry. Postava ztělesňuje nezištnou a oddanou víru, když odolává satanovi; odolává snadnému řešení Bohu zlořečit a boj vzdát, jak mu navrhuje jeho žena. Rovněž nepřijímá racionální zdůvodnění svých přátel, kteří se stavějí do role obhájců Boha, kdy uplatňují subjektivní lidskou moudrost na Vševědoucího. Přátelé se snaží nejdříve Jóbovi pomoct a sdílet s ním jeho bolest. Snaží se jí interpretovat z hlediska získané moudrosti a vlastních životních zkušeností. Jóba však jejich řeči popouzejí a jen stupňují jeho bolest a podněcují jeho nářky. Ty zase jako by ovlivňovaly argumentaci přátel, kteří se od touhy po pomoci dostávají do bludného kruhu teorie retribuce, v němž mohou trpícího pouze obviňovat na základě omezujícího schématu: vina jako příčina utrpení, nutné pokání a možnost závěrečného ospravedlnění.

Stejně jako může být slovo prostředkem tvořivého sdílení, zde jeho přemíra trpícímu škodí: v odpovědi na argumenty svých přátel Jób nepřestává volat po Hospodinovi. Přirozeně touží po ospravedlnění, ale nikoli cestou pokání, nýbrž chce přednést Bohu svou nevinu. I on tak omezuje Boha lidskou představou spravedlnosti.

Hospodin jako jediný může ukončit jeho utrpení, avšak setkání s ním probíhá zcela jinak, než Jób očekával: Bohu není nutné přednášet
žádné obhajoby, je přece Vševědoucí. Ukazuje Jóbovi omezenost lidského poznání a neuchopitelnost svých plánů, jež zcela překračují jeho možnosti: Boha nelze pojmout pravidly pozemské kauzality, ani prostřednictvím vlastních tužeb a obrazů. Jak však naznačil již Elíhú,
utrpení je cestou spásy, která vede k Hospodinovi.

Bůh Jóbovi dosvědčuje svou milost v osobním setkání s trpícím, který v závěrečné teofanii prožívá vlastní zkušenost Hospodinovy
spásné milosti: neustále upřímně toužil po Bohu, On se mu skutečně ukázal a dal mu nahlédnout do svých plánů. Z toho vyplývá, že vysvětlení založená na pozemské kauzalitě postrádají smyslu. Jób před Bohem uspěl, protože si zachoval víru.

Ačkoli neztrácí víru, své utrpení prožívá velmi bolestně, o tom svědčí i jeho řeči, které jsou uvedeny jako nářky. Postupně sledujeme, jak Jób proklíná den svého narození, touží po smrti, vidí v ostatních své nepřátele. Vidíme, že trpící prochází procesem, během nějž od revolty přechází v beznaděj a celý svět se zdá zahalen do temnoty, v níž jako by se vytratilo světlo Hospodinovy naděje a zdá se
být trpícímu nadobro odepřeno. Přesto si víru zachovává: ptá se po důvodu svého utrpení, anebo spíš tíživě formuluje otázky po jeho smyslu. Nepokouší se však jako jeho přátelé o subjektivní interpretace a přímo své utrpení svěřuje Bohu. Tento nářek adresový Bohu má terapeutický význam: odhaluje Hospodinu nesnesitelnou bolest svého nitra, neboť ví, že zachová-li si víru v Něj, nebude na své trápení sám a nepropadne se do naprosté nicoty zbavené smyslu.

Na konci dochází k ukončení melancholické práce: utrpení je ukončeno a bolest se zdá zhojena bez závažnějších následků.
Zahojení umožnilo setkání s Bohem, kdy se Jóbova nezralá víra proměnila v hlubokou obohacující životní zkušenost. Nesetkal se tedy jen s Bohem, ale i se sebou samým a uvědomil si, kým vlastně je a má být skrze odraz Boží dokonalosti.

Právě proto, že Boha pojí k člověku vztah lásky, útěchu přináší to, že v rámci tohoto vztahu s člověkem trpí. Trpí s člověkem od počátku, kdy se poprvé provinil proti jeho lásce a jeho utrpení vrcholí v oběti a ponížení jeho milovaného syna Ježíše Krista. Aspekt lásky zaznívá i v závěru Knihy Jób: Jóbovi se podařilo milovat Boha svému utrpení navzdory a přijímá, že Hospodinova láska a úmysly jej ve své dokonalosti zcela přesahují. Toto vítězství lásky znamená porážku nejen satana, ale také teorie retribuce (tedy utrpení jako trest za hřích), do níž byl Jób vtažen lidskou slabostí, tzn. svým nářkem a bolestí, která zaslepila jeho vizi světa a Hospodina.

Knihu Jób můžeme vnímat jako předobraz, který nachází své naplnění, tedy plnost naznačených symbolů v Kristu. Trpící neztrácí víru, která vyplývá ze vzájemného vztahu lásky mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Hospodin jej „vydává napospas“ satanovým zkouškám,
neboť mu důvěřuje a zná jeho věrnou lásku. Jób se od své oddané lásky, která vede zpočátku trnitou cestou, nenechá odvrátit vlastní ženou, která měla ztělesnit lásku pozemskou. Dále s Jóbem chtějí jeho utrpení prožívat jeho přátelé, kteří jej plně nechápou a nechápou
transcendentní povahu jeho utrpení tak, jak se přihodilo Kristu nejzřetelněji v Getsemanské zahradě.

U Jóba a v Kristově oběti je člověku naznačeno, že Boží plán, a v jeho rámci i smysl utrpení, lidské poznání přesahuje, pomáhá jej však překonat víra, která současně znamená lásku, věrnost a důvěru.

Kniha Jób není jen o utrpení, ale také (a možná hlavně) o Božím majestátu, Boží svrchovanosti, jde tu o Boží čest. Jób se přes poznání Boží velikosti dostává od dovolávání se svých práv (k čemuž ho přiměli přátelé tvrzením, že spravedlivé Bůh vždycky odměňuje) k obdivu a pokorné vděčnosti. Kniha Jób ukazuje, že „výhrady a připomínky, utíkání do vzpomínky … vzdychání nad situací zlou, jsou slepou cestou. Kdo chce dál, ten musí cestou chval…“ Je o tom, že „…za vše, co nám dává, za vše, co nám bere, patří Pánu sláva.“