1. (Mojžíšovo přání) Dovol mi spatřit tvou slávu. Těmito slovy se Mojžíš obrací na Hospodina poté, co sestoupil z hory a postavil stan
setkávání. Co všechno už na své dosavadní cestě s Pánem Bohem prožil: Skrývání i záchranu, hned když se narodil. V dospělosti povolání k tomu, aby vyvedl izraelský lid z Egypta. A potom cestu pouští. Boží péči v podobě many. Ale také zradu i malomyslnost lidu. A ovšem i přímluvy za lid. I vydání Desatera. A Mojžíš je pořád uprostřed, mezi lidem a Bohem. Zápasí, smlouvá, prosí, rozčiluje se i napomíná. Ale také vyznává a zve k následování.

I my máme na své cestě už leccos za sebou. Každý jsme s Bohem učinili nějakou zkušenost. Rozhodli jsme se vykročit na cestu víry, proto také přicházíme sem, na bohoslužby. A podobně jako Mojžíš vedeme i my své každodenní zápasy. Ty drobné i veliké. Za sebe, za
druhé, za své rodiny, za děti, za sbor.

A teď najednou slyšíme větu: Dovol mi spatřit tvou slávu! Tvou velikost! Tvou svatost! Prý se v těch slovech zrcadlí Mojžíšova “vášeň
víry”, tak to píše jeden z vykladačů. Zatímco lid Izraele je soustředěn na své záležitosti, co chvíli si stěžuje, nebo naopak jásá, Mojžíš je zaměřen na Boha. Cíleně a soustředěně.

Vlastně celému Mojžíšovu příběhu máme rozumět právě v tom jeho vztahu k Bohu. Vášeň víry. Touha poznat Boha. Jaký je. Jak jedná. Co ode mne čeká. Mojžíš chce proniknout do Božího tajemství. Copak to není i touha mnohých z nás?
Jistě, zástupy okolo si stěžují nebo naříkají pořád. A možná i toho faraona by tehdy mnozí nad sebou snesli, jen aby o ně bylo postaráno. A nic víc je nezajímá. Na tom se nic nezměnilo. Ale pořád je tady na zemi pár takových, jako byl Mojžíš, kterým to nestačí. Kteří chtějí víc. A přemýšlejí nejen o těch pověstných hrncích plných masa. Ale také o slovech jako svoboda, budoucnost, pravda, společenství, ale
především o Bohu a úctě k němu. Mají v srdci touhu poznat Boha jako tu nejvyšší hodnotu, od které se všechno ostatní odvíjí.

Tak i Mojžíš. Je Bohem fascinován a přitahován. A chce ještě víc. Dovol mi spatřit tvou slávu. Sláva (hebrejsky kábod), to je Boží “váha”, velikost, moc, svatost. Podobné přání zaznělo z jeho úst už na počátku, když se s Bohem setkal poprvé u hořícího keře: Dej mi, Bože,
poznat jaký jsi. A nám je to Mojžíšovo přání sympatické. Slyšíme v něm jeho (a určitě i naši) touhu. Zaujetí. Nadšení pro Boha.

2. (Boží odpověď) Ale v tom Mojžíšově přání je háček. Chtít vidět (!) znamená nejen poznat a pochopit, ale také uchopit, zmocnit se.
Zpředmětnit. Když něco uvidím, už to poznávám, a už tomu rozumím, už to mám v rukou. Když uvidím, tak proniknu, a za chvíli i ovládnu.
Proto Bůh Mojžíšovi odpoví tak, jak mu odpoví. Na jeho krásné přání (na tu jeho vášeň víry) zareaguje slovy: Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou i své jméno. Ale smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.

Je to odpověď o dvou částech. Chceš, Mojžíši, vidět moji slávu? Tak se dívej! A dívej se dobře. Všechna má dobrota bude před tebou
přecházet a ty v ní můžeš zaslechnout mé jméno. “Vyslovím před tebou své jméno.” To je nádhera. Poznat jméno, to ovšem v biblickém myšlení neznamená dozvědět se, jak se Bůh jmenuje, ale skutečně ho poznat, kdo je, jaký je, co nám dává, oč mu jde, na čem mu záleží, jaká je jeho vůle.

Tak to slyší Mojžíš a úplně stejně je tomu i dnes. Člověče, chceš vidět mou slávu? Tak si dobře všímej všeho dobrého, co je kolem tebe.
Má dobrota prochází okolo, předchází tě i následuje, tak se dívej. Zahlédneš ji v očích svého dítěte nebo vnoučete, které se nedávno
narodilo. Zahlédneš ji v úsměvu anebo ve slovech člověka, kterého máš rád. Anebo v pomoci druhých, když ti bylo zle. Mou dobrotu uvidíš i v ptácích na zahradě nebo ve vodách tekoucí řeky. Anebo v chlebu, který sis včera koupil. Ve všem tom dobrém, co je kolem nás (co dobrého zakoušíme a prožíváme), můžeme zaslechnout jméno Hospodin.

Pochopit, kdo on je, a zahlédnout jeho dobrotu i slávu. Mojžíš měl zaslechnout Boží jméno v souvislostech a realitě svého života a své
doby, a my zase v těch mnoha věcech, které jsou kolem nás. To neznamená, že Mojžíšův život byl snadný a bezproblémový. Že to bylo jedno dobro za druhým. Kdo četl Bibli, ten ví, že jeho život byl spíše neustálým zápasem. V závěru navíc s nádechem smutku.

Protože do cíle, do zaslíbené země nedošel, ale uviděl ji jenom zpovzdálí. Přesto se má teď učit vidět dobrotu, která prochází okolo něj.
A zbystřit svou pozornost, protože v ní může poznat, kdo je Hospodin, zaslechnout Jeho jméno. Takhle má vypadat i náš duchovní život dnes. Víra přece nespočívá v získávání informací. Ale spíše v tom, že se učíme poznávat Boha v Jeho díle. V díle, které koná s námi i okolo nás a pro nás. V dobrotě, která okolo nás prochází, smíme slyšet Jeho jméno.

Ale ta Boží odpověď má dvě části. Po první větě, že Boží jméno lze zaslechnout v dobrotě okolo nás, přichází věta druhá. Smiluji se však,
nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Pokud ta první věta byla přiblížením, tak ta druhá vytváří odstup. Mojžíš a my spolu s ním nemáme zapomenout, že Bůh je Bohem svrchovaným a neproniknutelným. Je Bohem, který přesahuje všechno naše chápání,
i všechny představy a obrazy, které jsme si o něm vytvořili a stále znovu vytváříme.

Zatímco ta první věta nám říkala: Ano, Boží slávu lze určitým způsobem zahlédnout, tak ta druhá věta nám říká: Nikdy však do Boží
slávy zcela nepronikneš, nikdy ji neobsáhneš, nikdy ji zcela nepochopíš. Bůh v naší víře a v našem životě nikdy “nezdomácní”, nestane se
“samozřejmým”, nebo dokonce “dobrým známým”. A pokud ano, už to není Bůh. Mojžíš to ostatně poznal už při tom prvním setkání u hořícího keře, kdy slyšel: Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je místo svaté.

3. (Poznání Boha) Nemůžeš spatřit mou tvář, pokračuje Hospodin ve své odpovědi, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat
naživu. Je krásné sledovat ten Mojžíšův rozhovor s Hospodinem. Pozorovat tu jeho “vášeň víry”, se kterou chce vidět, pronikat, poznávat,
nakonec se snad i dotýkat. Slyšíme v tom i naši touhu přiblížit se Bohu a více ho poznat. A stejně tak krásná je i Boží odpověď, kterou vlastně i my dobře známe. I když Boží nezměrnost nikdy neobsáhneš, Jeho slávu přece zahlédneš – v tom dobrém, které kolem tebe prochází. Je to zvláštní poznání Boha. A jak to tomu Mojžíšovi nakonec Pán Bůh řekl? Postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.

Takže i pro nás platí, že celý svůj život poznáváme toho tajemného Boha jaksi “zezadu”, když okolo nás prochází. Nemůžeme se mu dívat pod prsty, na ruce, ani mu pohlédnout do tváře. Spatříš mě zezadu, slyší Mojžíš. Tedy z odstupu, zpovzdálí, když projdu okolo tebe.
Kéž bychom i my takto poznávali Hospodina. V různých svých životních událostech, kdy on prochází kolem nás. V příbězích a situacích
nejen radostných, kdy se nám něco podařilo. Ale také třeba ve chvílích všelijak smutných a bolestných. Kéž bychom dokázali poznávat, že i tam Pán Bůh okolo nás prošel a my jsme i v tom těžkém poznali něco dobrého. S někým se setkali. Něco nového se nám otevřelo. Něco jsme pochopili. Někde jsme zpokorněli. I když to bylo jen “zpovzdálí a zezadu”, přece jsme Pána Boha spatřili. Amen