Je tu opět neděle a s ní i nový díl besídky online. Dnes si něco povíme o jedné věci, která pro nás někdy může být velmi těžká, ale pokud se pro ni rozhodneme, přinese to do našich životů obrovskou úlevu a požehnání.

Pokračujeme v serii Modlitba Páně – Otčenáš – v dnešním již 8. díle se budeme zabývat prosbou … jako i my odpouštíme naším viníkům …

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. 
Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci.
Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení.
Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku
a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti.
Své štěstí vkládáš do jeho rukou.
Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým… 

Neodpuštění nás zotročuje,
nežijeme život “v pohodě” a pokoji.
Mnohdy to pak odnášejí ti kolem nás,
kteří za to ani nemůžou.

Odpuštění je podmínkou naplněného života:
„Aby bylo možno plně žít, je třeba odpouštět“.

„Snášejte se a navzájem si odpouštějte.
Bůh odpustil vám, proto odpouštějte i vy.“ (Bible Kol 3,13)

Zde vám děti přidáváme i odkaz na stránku na serveru víra.cz, kde můžete nalézt i další odkazy a pracovní listy k dnešnímu příběhu

Odpuštěním osvobozujeme sami sebe

Odpustit celým srdcem druhému je činem osvobození. Zbavujeme toho člověka negativních vazeb, které mezi námi existují. Říkáme: “Už proti tobě nic nemám.” Ale to nestačí. Osvobozujeme též sami sebe od tíživé role uraženého. Dokud totiž neodpustíme těm, kteří nás zranili, bereme je všude s sebou, a co je horší, vlečeme je jako těžký náklad. Velkým pokušením je trvat na pocitech hněvu vůči svým nepřátelům, a pak označit sám sebe za toho, kdo byl jimi uražen a raněn. Odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale také nás. Je to cesta ke svobodě Božího dítěte. 

Jak přijmout odpuštění? 

Odpuštění má dvě strany: dávat odpuštění (odpouštět) a přijímat odpuštění (od druhých, kterým jsme ublížili). Ačkoliv se na první pohled zdá těžším odpuštět, často je těžší přijmout odpuštění od druhých – “nechat si odpustit”. A to je možná důvod, proč nejsme schopni odpouštět: protože od druhých sami odpuštění neumíme mnohdy přijmout. 

Proč je přijetí odpuštění tak obtížné? Velmi těžko se totiž říká: “Bez tvého odpuštění jsem stále vázán k tomu, co se mezi námi stalo. A jenom ty mě můžeš osvobodit.” Musíme si nejen přiznat, že jsme někomu ublížili, ale také s pokorou uznat svou závislost na druhých. Jedině tehdy, když umíme přijmout odpuštění, umíme je také dát.

V odpuštění je uzdravení

Jak můžeme odpustit těm, kteří odpuštění nežádají? Naše nejhlubší touha je, aby odpuštění, které nabízíme, bylo přijato. Vzájemnost mezi dáváním a přijetím je to, co vytváří pokoj a soulad. Ale jestliže je naše odpuštění podmíněno jeho přijetím, zřídka kdy odpustíme. Odpuštění druhým je v první řadě vnitřní záležitostí nás samých. Je to čin, který z našich srdcí odstraňuje hněv, hořkost a touhu po pomstě a pomáhá nám znovu nabýt lidskou důstojnost. Nemůžeme ty, jimž chceme odpustit, nutit k tomu, aby odpuštění přijali. Možná toho nejsou ani schopni, ani ochotni to udělat. Možná ani nevědí a necítí, že nás zranili.

Jediní koho můžeme změnit, jsme my sami.