Tématem tohoto týdne je Ježíšova výzva k jeho bezodkladnému následování – vše ostatní máme jako jeho učedníci odložit, zanechat, opustit a jít tam kam ukazuje jeho cesta. Ale to může být někdy velmi těžké. Co vlastně Ježíš zde v tomto textu zdůrazňuje? Jaký je pravý význam této provokativní a pro lidi nepřijatelné myšlenky a výzvy?

Římané, původní Markovi adresáti, velmi dobře věděli, co znamená “nést kříž”. Ukřižování byl tehdy běžný způsob popravy užívaný pouze pro ty nejtěžší zločince. Tím, že si vězeň musel nést svůj kříž až na místo exekuce sám, byla zdůrazněna jeho podřízenost římské moci. “Nesením kříže” chtěl Ježíš ukázat, že i následování Ježíše vyžaduje naprosté podrobení se. Neznamená to však, že bychom neměli prožívat radosti a příjemné věci, neznamená to ani, že bychom měli vyhledávat bolest. Ježíš říká, že k tomu, abychom jej následovali v každé životní situaci, plnili jeho vůli i tehdy, když se nám nedaří a budoucnost vypadá téměř beznadějně, je potřeba hrdinského usilí.

Pokud se člověk rozhodne zříci se pro Krista svého života a jeho radostí, neznamená to, že by jeho život byl bezcenný. Pravý význam toho je, že ve srovnání se ziskem jaký máme v Kristu, bledne vše ostatní, dokonce i sám život. Ježíš si přeje, abychom místo hledání sebeuspokojení a hříchu zvolili cestu za ním. Chce, abychom se vzdali vlády a řízení svých životů a místo toho ji podstoupili jemu. Máme se vzdát své soběstřednosti, která nám namlouvá, že si se svým životem dokážeme poradit sami i bez Boha.

Mnoho lidí tráví svůj život vyhledáváním potěšení, rozkoší a příjemných věcí. Ježíš však upozorňuje, že pokud považujeme v životě za příjemné a potěšující získavat majetek, výhodná místa nebo moc, je náš život bezcenný. To, co na tomto světě vlastníme, je pouze dočasné  a nemůže to být vyměněno za život věčný. Pokud tvrdě pracuješ na získání toho, co sis předsevzal, možná veděš “radostný” život. Na konci však můžeš zjistit, že je pustý a prázdný. Jsi ochoten si přiznat, že je důležitější hledat Boha než vlastní uspokojení? Následuj Pána Ježíše a poznáš, co znamená žít opravdovým životem jak zde na zemi, tak jednou věčně.

Ježíšova slova o zachování a ztrátě, odhození a nalezení, naprosto převrací naše měřítka a chápání. Zde dostáváme na vybranou. Buď dáme přednost pozemské slávě, a pak zažijeme nesmírné ponížení před jeho soudem, nebo na sebe vezmeme jeho pohanu zde, a dostane se nám slávy v budoucnu.

Ježíš neadresuje tato svá slova pouze úzkému kruhu svých učedníků, ale všem. Každému, kdo ho chce následovat, dává přesné indikace, zřetelně vybízí k nejvyšší bdělosti, a to i s jasným vědomím rizika, že neslýchané požadavky poněkud nahlodají jejich odhodlání: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ . To jsou na první pohled velmi tvrdá slova, jež od nás vyžadují úsilí o hlubší porozumění. Rozhodně jim nesmíme rozumět fundamentalistickým způsobem, jako kdyby se jednalo o nějaký „program smrti“ nebo povolání k sebezničení. Na druhé straně to však nesmí být chápáno ani jen jako pouhá metafora.

Zapřít sám sebe znamená, že člověk přestává usilovat o své sebeprosazování. Jedná se o boj s vlastním egoismem, který nás neustále ohrožuje. Je to boj se strašnou chorobou, již křesťanská tradice pojmenovala „sebeláska“, bezbřehé bažení jdoucí za svým ukojením nehledě na cenu, dokonce i na účet těch druhých, výlučné zahledění se do sebe a usilování o naplňování vlastních zájmů, takže člověk vnímá své vlastní já jako jediné měřítko veškeré skutečnosti. Ten, kdo přemůže tento smrtonosný egoismus, přestává všechno nahlížet přes prisma svých osobních zájmů a stává se svobodným k životu s druhými, a tak se v něm rodí myšlenky, slova a skutky, které směřují k prospěchu bratrského společenství. Pak je také schopen brát na sebe každého dne  svůj vlastní kříž. Opravdu namáhavá a vyčerpávající vytrvalost. Nést svůj kříž znamená naložit si na ramena nástroj pro svou vlastní popravu, přičemž se člověk zříká sebeospravedlňování a obhajoby. Tímto postojem jasně dokládáme, že v každodenním životě nás nikdo a nic neodvrátí od života podle evangelia, že je možné proměňovat dokonce nespravedlivé odsouzení, jež se rozpoutává proti nám, v příležitost milovat naše nepřátele. V tomto způsobu života nás jako první předešel sám Ježíš Kristus. Máme ho následovat všude, kam jde (srov. Zj 14,4), neboť jsme si jisti tím, že On prožíval cestu kříže jako poslední a nejpádnější výraz života v plnosti lásky. Není totiž třeba číst Ježíšův život směrem od jeho kříže, nýbrž přesně naopak – je třeba číst jeho kříž ve světle celého jeho života, který ho přivedl až na Golgotu. Ježíš proměnil nástroj strašlivé popravy a pohany v příležitost nejvýše možného zjevení slávy!

3 způsoby, jak následovat Kristovu výzvu „Pojď, následuj mne“
Když se rozhodneme, že budeme následovat něčí příklad, tak to vyžaduje nejenom důvěru, ale taky rozhodnutí, že nebudeme jenom pasivně sledovat, ale také jednat. Když byl Ježíš Kristus na zemi, vyzval nás, abychom Ho následovali, nejenom v myšlenkách, ale především ve skutcích. Je však důležité mít realistická očekávání a uvědomit si, že se nestaneme jako Spasitel přes noc. Trpělivost a vytrvalost jsou nepostradatelným společníkem na cestě učednictví. Níže jsou uvedeny tři z mnoha způsobů, jak můžeme Spasitele následovat.

LÁSKA KRISTOVA
Osobně věřím tomu, že Kristova motivace pro všechno, co dělá, je Jeho upřímná láska ke každému z nás. Když se podíváme na příběhy v písmech o uzdravení, odpuštění, a dokonce i pokárání, tak to vše vycházelo z toho, že nás má rád. Kristus mezi lidmi nedělá rozdíly (Skutky 10:34), na všechny pohlíží rovnocenně. Jako obyčejní smrtelníci se někdy asi přistihneme, že máme tendence dělat unáhlené závěry o lidech okolo nás, nebo je pro nás těžké pociťovat lásku vůči těm, kteří nás zraňují. Takové pocity občas přepadnou každého z nás, patří k životu. Na čem ale záleží, je naše rozhodnutí, jestli na základě těchto pocitů budeme jednat, nebo jestli je vytěsníme. V takových chvílích můžeme myslet na to, že ten, který je dokonalý a který by měl jako jediný právo soudit, je zároveň ten, který nás má i přes naše nedostatky bezmezně rád.

Líbí se mi slova Kylea S. McKeyeho: A co je nejdůležitější, bezprostřední je především Boží láska. Spolu s Pavlem svědčím o tom, že nic nás nemůže „odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši“. Dokonce ani naše hříchy, nás nemohou oddělit od stálosti a bezprostřednosti Jeho Božské otcovské lásky. Proto bychom i my měli přivřít oči, když se naši blízcí nechovají podle našich představ a neměli bychom jim odepírat naši lásku, i když s jejich skutky třeba zrovna nesouhlasíme. Chvíle, kdy je soudíme, jsou dost možná chvíle, kdy naši lásku potřebují nejvíce.

DOSTATEK ČASU S NEBESKÝM OTCEM
Dalším způsobem, jak můžeme následovat příklad Ježíše Krista, je to, že budeme trávit dostatek času s Nebeským Otcem. V písmech můžeme narazit na místa, kde čteme o tom, jak se Ježíš vydal na místa, kde byl sám a modlil se. Sám Spasitel si uvědomoval, že potřebuje trávit čas se svým Otcem. On, který byl dokonalý, stále potřeboval Jeho přítomnost a vedení. O co více Ho potřebujeme my. Inspirací může být příběh, kdy Ježíš Kristus navštívil Marii a Martu. Zatímco Marta se snažila obstarat všechno potřebné a být dobrou hostitelkou (což je určitě úctyhodné), tak Marie si uvědomovala, že je důležité trávit čas se Spasitelem a učit se duchovním věcem. Ježíš ji potom za toto rozhodnutí pochválil (Matouš 10:42). Světské věci nám neutečou, ale cenné duchovní vedení ano, pokud nebudeme hledat a poslouchat.

OCHOTA PŘIJMOUT OTCOVU VŮLI
Jedna z vlastností, kterou na Ježíši Kristu velmi obdivuji, je ta, že byl vždy ochoten podřídit svou vůli té Otcově. Myslím si, že je to opravdu celoživotní proces. Často nám Bůh důvěřuje natolik, že záleží na nás, jakým směrem se vydáme, co si vybereme. Občas ale zasáhne, protože ví, že si volíme něco, co pro nás v konečném důsledku dobré nebude. A to jsou chvíle, kdy je opravdu potřeba si brát příklad z našeho Spasitele. Ne moje vůle, ale ta tvoje. Kolikrát už jsme se v takovém okamžiku ocitli a báli se? Kolikrát jsme se ale ohlédli zpět a byli jsme rádi, že jsme poslechli a že se Jeho vůle lišila od té naší?