Tématem tohoto týdne je Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu. V dnešním evangeliu nám Ježíš poskytuje další ponaučení ohledně modlitby. Klade nám přitom otázku: Jaký obraz Boha, jaká představa o nás samotných a o těch druhých představuje východisko naší modlitby?

„Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství“ (Lk 18,9). Touto poznámkou se otevírá dnešní čtení, týkající se každého z nás, neboť jsme neustále vystaveni pokušení považovat se za spravedlivé a omlouvat si naše chování. Nejkratší cesta, jež vede právě k tomuto pokřivenému postoji, spočívá v tom, že člověk kritizuje a odsuzuje pochybení těch ostatních, a tak zůstává jeho vlastní svědomí v klamné nehybnosti. Zatímco soudí druhé, nechává bez povšimnutí vlastní hříchy. A tak se vzdalujeme od Ježíše, když zapomínáme na jeho vlastní napomenutí: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,31).

Daný postoj se pak projevuje také v tom, jakým způsobem se modlíme k Bohu, jak to ozřejmuje dnešní podobenství: „Dva lidé šli do Chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník“ (Lk 18,10). Na první pohled nemůže být větší protiklad: na jedné straně „nábožný člověk“, který je ctěn jako příkladná osoba, na druhé straně celník, tedy ten, kdo vykonává podle židů nečisté zaměstnání, protože nespravedlivě vybírá vyšší daně, a proto se jedná o snad nejběžnější příklad veřejného hříšníka, jehož všichni odsuzovali a jímž pohrdali. Oba vcházejí do Chrámu, aby vstoupili do společenství s Bohem, jejich modlitby jsou však naprosto odlišné.

Farizeus stojí vzpřímeně, což je postoj člověka, který si je jist sám sebou a modlí se ve svém duchu, tedy jaksi sám před sebou: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů“ (Lk 18,11–12). V těchhle slovech je patrná zcela zvrácená forma modlení se, protože farizeus Boha nahrazuje svým vlastním „já“ a děkuje nikoli za to, co Bůh ve své neskonalé dobrotě a věrné lásce vykonal pro něho, nýbrž vychvaluje to, co on jako člověk vykonal pro Boha! Je zřejmé, že se v takové modlitbě odráží úplné převrácení vztahu člověka s Bohem, neboť povolání k víře je vnímáno jako privilegium, zachovávání Mojžíšova zákona zase jako určitá garance Boží přízně, protože mravnost by tak farizeovi měla zajišťovat nadřazenost nad ostatními. Ten, kdo se považuje za spravedlivého, podléhá sebeklamu ohledně vlastní dokonalosti, a tak nemyslí na to, že by měl změnit vlastní život. Jeho základním postojem je především pohrdání všemi, kdo nečiní to, co koná on…

Ježíš pokračuje: „Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‘Bože, buď milostiv mně hříšnému!’“ (Lk 18,13). Jeho veřejné hříchy z něho činí pohrdanou osobu, a proto se odebírá do Chrámu s vědomím, že je prostě hříšník, k čemuž jistě přispěly i ostré soudy ze strany jiných lidí. Tento člověk se neodvažuje ani přiblížit k velesvatyni, tedy k místu Hospodinovy přítomnosti. Nemá nic, čím by se před Bohem mohl vychloubat, může pouze vzývat milosrdenství od třikrát Svatého, jímž je Nejvyšší. Ten celník zakouší pocity, které prožíval Petr, když se ho v hlubině jeho bytosti dotkla Ježíšova svatost: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Ano, opravdové setkání s Bohem a s Ježíšem Kristem souzní s tím, že se před člověkem odhaluje jeho vlastní hříšnost, tedy ona propastná vzdálenost, jež ho odděluje od Pána. Právě proto modlitba: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,13), nejlépe vyjadřuje náš skutečný stav. Jsme vybízeni k tomu, abychom uznali svá vlastní pochybení a přijímali fakt, že Hospodin to vše zahalí svým neskonalým milosrdenstvím. To jediné je v našem životě také opravdu nezbytné.

Výmluvný je také závěr, který Ježíš vyslovuje na konci podobenství, On, jímž farizeové tolik pohrdali právě kvůli jeho stolování s celníky (srov. Lk 5,30; 7,34): „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,14). Celník totiž v modlitbě předstupoval před Boha s velkou pravdivostí, přijímal to, že je znám jako ten, kdo koná nečisté zaměstnání, jako veřejný hříšník, který zoufale potřebuje Boží milosrdenství. Jedině ten, kdo má zkroušené srdce (srov. Žl 51,19) kvůli vědomí své nedostatečnosti, se v modlitbě může pravdivě obracet k Bohu a být ve skutečném společenství s bratry a sestrami, protože modlitba pokorného proniká až do oblak

• Tento příběh je určen nám všem. S kým se v tomto příběhu ztotožňuji? Dodržování zákona je pro věřící židy projevem díku za Boží péči a lásku. Jak je pro nás obtížné přijmout, že nás Bůh miluje bez žádných „kdyby“ nebo „ale“, bez podmínek…
•  Jsem milován/a ne proto, že jsem dobrý/á, ale protože Bůh je dobrý. Má hříšnost a nedostatečnost nejsou důvodem k pochybám o Boží lásce, ale pozváním k ještě většímu údivu nad jeho milující laskavostí.
• Šokuje nebo skandalizuje mě toto podobenství nebo objevuji farizea a hříšníka i ve svém srdci? Někdy se cítím morálně výše nebo svatěji než nějaký konkrétní člověk, i když se ten pocit snažím zahnat. Pokorně budu prosit o světlo k odkrytí hlubokých kořenů pýchy ve svém srdci a o milost opravdové pokory.
• Budu chvíli opakovat, třeba v rytmu dechu, modlitbu výběrčího daní, která ho smířila s Bohem: „Bože, buď milostiv mě hříšné(mu).“
• Oba muži modlící se v chrámě byli dobří. Farizej si byl vědom svých kvalit, ale bohužel se považoval za lepšího než ostatní. Před Všemohoucím se nikdo nemůže povyšovat nad druhé. Výběrčí daní zůstal stát vzadu. Uvědomoval si před Bohem svou hříšnost, ale prosil o milosrdenství. Před velikostí všemohoucího se cítil pokorný a nehodný.
• Dokážu se někdy úplně zbavit farizea v sobě? Je tak snadné cítit se v tom či onom lepší než ostatní a přitom nevidět vlastní nedostatky. Pouze celníkova pokorná modlitba mě může od tohoto nebezpečí uchránit: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“
• Jak snadné je měřit svou dobrotu věcmi, které děláme, a nikoli tím, co naplňuje naše srdce. Prosím o milost čistého srdce.
• Význam tohoto nádherně vystavěného podobenství na nás z textu doslova vyskakuje. Budeme-li prosit, aby nám Ježíš odhalil jeho skryté hlubiny, vždycky se z rozjímání nad ním naučíme něco nového. Objevíme například některé detaily, kterých jsme si předtím nevšimli, nebo v novém světle spatříme, jak se podobenství týká nás osobně.
• Může nám pomoci, když zapojíme svou představivost a „staneme se“ jednou z postav příběhu. Pozorujte, jak pohodlně či nepříjemně se cítíte v její kůži. Zkuste se modlit nejdřív jako jedna a poté jako druhá. Jaké to je? Zkušenost nám říká, že nikdo není úplně „farizeem“ (pokrytcem), ani úplně „celníkem“ (pravdivě sebe-vědomým).
• Kontrast mezi farizeem a celníkem pronikl tak hluboko do naší kultury, že někdy vede k opačnému výsledku a lidé se spíš schovávají v zadní části kostela, než aby si sedli do předních lavicí.
• Jak mě ten příběh zasáhl? Nerad bych byl/a předmětem opovržení druhých. Ale Pane, kdyby mě znali jako ty, mohli by cítit pohrdání oprávněně. A já nemám právo dívat se spatra na ty, jejichž hříchy jsou propírány v médiích. Buď ke mně milosrdný
• Jeden šel do chrámu, aby vychvaloval sám sebe, druhý, aby velebil Boha! Jeden, aby neprosil o nic, druhý, aby prosil o všechno. Bůh laskavě shlíží na srdce pokorné, vede nás od pýchy k pokoře, neboť nás v pýše i pokoře miluje.
• Bože, buď milostiv mně hříšnému – ať je to dnes a denně i má modlitba. Nesmím být „vděčný/á“ farizejským způsobem. Bůh ospravedlňuje bezbožného výběrčího daní, protože byl před ním upřímný a nic nezastíral.
• Jsem k sobě před tebou upřímný, Pane? Čteš v mém srdci a znáš a miluješ mé pravé já. Prosím tě o pokoru.
• Ježíš farizea ve skutečnosti neodsuzuje, vždyť dělá hodně věcí dobře. Jeho modlitbě však něco chybí, protože spoléhá na vlastní spravedlnost, kdežto výběrčí daní se zcela vrhá do náruče Boží milosti. Jeden je soustředěný na Boha, druhý na sebe.
• Farizeus vyvozuje svou spokojenost z toho, že nepáchá hříchy, které dělají jiní. V tomto případě však nezáleží na tom, co dělá a co ne, ale na tom, zda se dokáže odevzdat Boží milosti.