Tématem tohoto týdne je Ježíšova rozmluva s učedníky Jakubem a Janem Zebedeovými o smyslu jeho příchodu – Ježíš (přestože to byl Boží Syn) byl poslán na zemi, aby byl pokorný, aby byl služebníkem. Ne aby rozděloval významné posty, určoval kdo je více či méně důležitý, ale dal nám všem příklad pokory a poslušnosti.

Průběh Ježíšova působení se chýlil k situaci, že záhy dojde k rozhodujícím událostem. Synové Zebedeovi myslili v představách národně politického mesianismu jako skoro celý národ. Měli v duši toužebná přání pro sebe a chtěli by je mít splněna. Ale cítili, že ta přání nejsou malá. Proto po způsobu prostých lidí chtěli mít ještě dřív, než svá přání vyloží, od Ježíše závazný slib, že je splní. Z toho je vidět, že Zebedeovci věřili v Ježíšovo mesiášství ve smyslu běžného národně politického židovského mesianismu. Jako by Ježíš dosud ani slova neřekl o trpícím Synu člověka. Zebedeovci věřili, že mesiáš bude vládcem, který bude ze Siónu slavně kralovat svému národu a skrze něj celému světu. Šlo jim o to, aby oni seděli po pravici a po levici mesiášově. Vedle vládce, po pravici a po levici, seděli jeho první ministři, kteří měli po králi největší čest, ale i největší moc. Synové Zebedeovi patrně myslili, že jako Ježíšovi příbuzní mají nejbližší právo sedět na trůnech vedle trůnu mesiášova a spolukralovat s ním. V Orientě bylo přirozené tak smýšlet.

Ježíš upozornil žadatele, aby si uvědomili, co jejich žádost znamená. Ježíš jim odpověděl: “Nevíte, oč žádáte. Můžete píti kalich, který já piji, nebo býti pokřtěni křtem, kterým já jsem pokřtěn?” Jakub a Jan si nejsou vědomi dosahu své žádosti, aby seděli po Ježíšově pravici a levici. Proto jim to Ježíš naznačuje dvěma obrazy. Splnění jejich žádosti by znamenalo, že musí píti jeho kalich a býti pokřtěni jeho křtem. Obraz kalicha je vzat ze Starého zákona a byl obecně srozumitelný: znamenal utrpení, zvláště utrpení Bohem uložené. Druhý obraz je obraz křtu, nebo přesněji ponoření (baptima), a znamená násilnou, mučednickou smrt. Také Luk. 12, 50 dosvědčuje, že obraz ponoření sloužil Ježíšovi jako vhodné podobenství pro výklad jeho smrti. Křtěný je ponořován do vody a mizí. Ale nezůstane ve vodě, nýbrž zase vyvstane. Křest je podobenstvím pro smrt, která je zprostředkováním života. Smrtí se začne pro Ježíše nový život a splnění Boží vůle. Ježíš tu tedy mluví o svém nastávajícím utrpení, o své smrti i o svém vítězství. To jej čeká, aby splnil poslání, uložené mu Bohem. Opakuje tu také to, co už vysvětlil učedníkům, že musí trpět, zemřít a zvítězit každý, kdo jej chce následovat. Chtějí-li tedy Zebedeovi synové s ním kralovat, musí s ním i trpět a podstoupit smrt. Cesta k největší cti a slávě vede úplným sebeobětováním, mučednictvím. Ježíš sám dobrovolně tu cestu nastoupil, když poznal, že je to Boží vůle k splnění jeho poslání. Proto se Ježíš táže obou bratří, jsou-li způsobilí a ochotní přinést tu nejvyšší oběť, bez níž je nemyslitelná ta nejvyšší čest a moc, o niž prosili. Ježíš tu tedy opět staví proti myšlence vítězného vládce mesiáše myšlenku trpícího Syna člověka.

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma. Jako kněz i oběť míří k hrůznému oltáři sebeobětování. Zdá se, že učedníci už v té době chápou myšlenku, že Ježíš bude po třech dnech vzkříšen, přesto však jejich ambice zůstávají zakořeněné v jiném světě. V Ježíšově pojetí mít autoritu znamená dávat moc druhým, ne je ovládat. Získává ji prostřednictvím obětování sebe. Že to učedníci nakonec pochopili, dokládá skutečnost, že Jakub, jeden z tazatelů v tomto úryvku, se později stal prvním umučeným apoštolem.

Kalich, který já piji, budete pít. Žasnu, Pane. Snažil ses připravit své přátele na utrpení a smrt, které jsi předvídal. Ale slyšeli tě vůbec? Jakub a Jan nechtěli slyšet a nedokázali si představit to, o čem jsi mluvil, a tak se vraceli zpět do svých představ o království, kde seděli na trůnech.Mé fantazie se někdy ubírají stejnou cestou: kvůli krátkodobým životním uspokojením zapomínám na tvé volání, Pane. Jen ty víš, mohu-li pít kalich, který ty piješ. Ale pokud mi jej předložíš, budu se snažit rozpoznat, odkud pochází.

Před Bohem jsme si všichni rovni, a proto i ten, kdo vládne, má vidět sám sebe ne skrze moc a postavení ve společnosti, které zaujímá, ale jako syna Božího. V Ježíšově podání pro jeho následovníky platí: Vládnout znamená sloužit. A čím vyšší postavení chce člověk získat, tím víc pokory a ochoty sloužit musí mít. Za vzor nedává Pán Ježíš nikoho menšího než sám sebe. Ve verši 45 nám umožňuje nahlédnout do úmyslu, se kterým přišel na tento svět: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Úmysl totiž může hodně napovědět. Ježíš přišel z nezištným úmyslem jako ten, kdo si nechce nechat sloužit, ale kdo přichází, aby sloužil. Dal to najevo celým svým pozemským životem. Přichází v chudobě, pomáhá strádajícím, uzdravuje nemocné, zastává se těch, kteří jsou v očích druhých malí, umývá apoštolům nohy při poslední večeři a dává svůj život jako výkupné za všechny. I skrze úvahu nad tímto úryvkem evangelia nás Ježíš chce znovu povzbudit, abychom měli totéž smýšlení jako on. Přestože ve světě se mnozí ucházejí o moc a výhodné postavení, ve kterém chtějí nechat pocítit svou důležitost svým podřízeným, mezi námi tomu tak nebude. To řekl Ježíš. Víme však, že mezi námi tomu tak je. Začíná to nadřazeností a neochotou sloužit v rodinách, proniká to do celé společnosti a ani církev není uchráněna stejného pokušení, kterému byli vystaveni učedníci. Touha po moci a záměr dát pocítit druhým, že mám nad ním převahu, byla, je a asi i bude něčím, co kazí Boží království zde na zemi. Ježíš však i nám říká: „Mezi vámi však tomu tak nebude.“ Kéž by se to znovu naplnilo i v naší době.