Kristovo vzkříšení (zmrtvýchvstání) je základním prvkem křesťanské víry. Zároveň je tak i základem celého křesťanského poselství.  Na Ježíšově smrti a vzkříšení je ukázáno, že Bůh a jeho láska je mocnější než veškeré zlo, že smrt nemusí mít poslední slovo, a že lze dokonce vyhrát – i přes ztrátu  života.  Křesťané nepovažují Kristovo zmrtvýchvstání za mýtickou výpověď, ale za skutečnou událost dosvědčenou učedníky, kteří se s Kristem vzkříšeným skutečně setkali.

Vzkříšení Krista, „prvorozeného z těch, kdo vstali z mrtvých“ (Kol 1,18) je počátkem a zárukou vzkříšení každého člověka přivtěleného ke Kristu. Spojení s Ježíšem pro člověka znamená spojení s jeho smrtí a vzkříšením.
Oslava Kristova vzkříšení je ústředním bodem Velikonoc a každé neděle v roce, která je dnem vzkříšeného Pána.

Kristovo zmrtvýchvstání je klíčem k pochopení dějin světa, dějin celého stvoření a dějin člověka. Člověk je stejně jako celé stvoření podřízen zákonu smrti. Avšak díky tomu, co Kristus učinil, byl zákon smrti podřízen zákonu jinému – zákonu života. Díky zmrtvýchvstání Ježíše Krista člověk neexistuje jen pro smrt, ale existuje pro život, který se má zjevit v nás. Vítězství života nad smrtí je to, po čem touží každá lidská bytost. Všechna náboženství vydávají svědectví o tom, jak hluboce je vepsána pravda o naší nesmrtelnosti do lidského náboženského vědomí.  Hledání života po smrti dochází konečného naplnění v Kristově zmrtvýchvstání, protože vzkříšený Kristus je Boží odpovědí na tuto hluboce prožívanou touhu lidského ducha. Církev vyznává: „Věřím ve vzkříšení těla a v život věčný.“ Vzkříšený Kristus ujišťuje muže a ženy každého věku, že jsou voláni k životu i za hranicemi smrti. Vzkříšení těla je víc než jen nesmrtelnost duše. Celý člověk, tělo i duše, je předurčen k věčnému životu

Ježíšovo vzkříšení a slova andělů „byl vzkříšen“ navždy změnily dějiny a pohled na podstatu smrti. Vzkříšení je jádrem evangelia a ústřední částí dobré zprávy. Možná máme tendenci zaměřovat se na Ježíšovu obětní smrt za naše hříchy. To vnímáme jako evangelium, dobrou zprávu. Není však nic žalostnějšího než mrtvý Spasitel. Ten nepřináší žádnou naději. Bez vzkříšení by křesťanství nemělo smysl. Vzkříšení je milníkem dějin. Apoštol Pavel zachytil část této pravdy, když napsal, že Ježíš Kristus byl „Duchem svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“. Vzkříšení nám také poskytuje přístup k jeho milosti (Ř 1,4.5). Pavel definoval evangelium velmi jednoduše: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“ (1K 15,1–4). Je nemožné přecenit důležitost Ježíšova vzkříšení.

Jedna věc je jasná. Pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, nikdy bychom o něm neslyšeli. Ženy šly k Ježíšovu hrobu s úmyslem vzdát poslední úctu mrtvému tělu. Učedníci zase dokázali vidět jen to, že vše skončilo tragédií. Největším důkazem vzkříšení je to, že křesťanství existuje. Žádná jiná skutečnost nemohla proměnit smutné a zoufalé muže a ženy v radostné křesťany plné odvahy. Vzkříšení je klíčovým bodem celého křesťanství.

“Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky, praví Kristus.” (Jan 11,25)
„Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, je klamná naše zvěst a klamná je i naše víra“ (1Kor 15,14).
“Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli” (1Kor 15,20).
“Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás” (1 Kor 6,14).
“Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás” (srov. Řím 8,11).

Marie Magdalská je spíše než příkladem kajícího života vzorem života plně zasvěceného toužebnému hledání Pána. Ačkoli Ježíše viděla umírat potupnou smrtí, ačkoli pocítila tíhu velkého kamene, jenž uzavřel jeho hrob, přesto po něm tato žena nepřestala toužit a hledat jej. Ukazuje tak, jak skutečná láska nezná pokoje a nikdy se neunaví, neboť se nejedná o obyčejný přirozený cit, nýbrž o lásku, kterou sám Kristus vlévá do srdce svých věřících, když si je jako první zamiloval a položil za ně svůj život. Je to stále stejná Boží láska – Duch svatý.
Vedena láskou se Marie Magdalská vydala za svítání hledat svého Pána, kterého jí vyrvali. Hledala jej v slzách a nářcích.. Zpočátku hledala marně. Vytrvala však ve svém hledání a bylo jí dopřáno, aby nalezla, co hledala. Stalo se, že touha očekáváním zesílila, a mohla se tak nakonec střetnout s předmětem své touhy… Ježíš jí říká: ,Marie!‘

Nejprve ji Ježíš oslovil prostým termínem ,ženo‘, a ona jej nepoznala. Poté ji zavolal jménem, jako by jí říkal: ,Poznej toho, kdo tě poznal.‘ Člověku je řečeno: ,Znám tě jménem, znám tě ne jako někoho, kdo se ztrácí v davu, ale zcela zvláštním způsobem.‘ Marie, zavolaná svým vlastním jménem, poznává svého Stvořitele a hned odpovídá: ,Rabbuni!‘ (,Mistře!‘) Byl to ten, koho hledala až do krajnosti a kdo ji v jejím hledání vnitřně vedl.“ V setkání se vzkříšeným Kristem Marie znovu nalezla i sebe samu, svou pravou podobu.