bremeno

Pojďte ke mně všichni

Téma týdne: Pojďte ke mně všichni

Představení tématu týdne

Video na záznam bohoslužby, kde bylo toto téma předmětem kázání.

Představení tématu týdne

Představení

Bohoslužby

Video na záznam bohoslužby, kde bylo toto téma předmětem kázání.

25V té době Ježíš řekl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. 26Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo.

27Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.


28Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. 29Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. 30Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“

MATOUŠ 11, 25 – 30

Tématem tohoto týdne je Ježíšova výzva pro všechny unavené, přepracované, zklamané, otupělé či vyprahlé. Je to pozvánka k odpočinku, pobídka k příjemnému a osvěžujícímu pobytu ve stínu. K pramenité vodě. Ježíš přislibuje pokoj duše.

K nošení nebo tažení břemen se používalo jho – což bylo těžké dřevěné spřáhlo, jehož použitím se jedno nebo dvě tažné zvířata zapřáhnou do vozu, pluhu nebo jiného náčiní, které mají táhnout. Když je zvíře zapřažené do jha, čeká je dlouhý den plný těžké dřiny. Jho (břemeno) o němž hovoří Ježíš na tomto místě může znamenat:

  • břímě hříchu
  • břemeno zákona (přemrštěné požadavky náboženských vedoucích)
  • útlak vlády
  • únavu z hledání Boha
  • starosti života

Ježíš lidi osvobozuje ze všech těchto břemen.Odpočinutí, které nabízí je pokoj s Bohem, nikoli konec veškeré práce a námahy.

Uprostřed Matoušova evangelia se nachází zvláštní text, o kterém vedou vykladači Bible odnepaměti spory. Ježíš zde velebí Boha Otce. Po Janově kladném úsudku o Ježíši a bědování nad galilejskými městy, která Ježíše odmítla, velebí Ježíš Boha za to, že neznalým lidem zjevil, kým ve skutečnosti opravdu je – Synem Boha Otce.
 

Mnozí židovští náboženští hodnostáři Ježíše odepsali, galilejská města nepřijala jeho poselství. Kdo je tedy Ježíš? Proč by ho měl člověk přijmout? Ježíš k tomuto zaujímá postoj ve výpovědi, která je neopakovatelně výstižná a zásadní. Obrací se k Bohu modlitbou chvály a díků (Mt 11,25n). Sám o sobě vypovídá, jaký je především jeho vztah k Bohu. V tomto verši také vyjadřuje paradox, že poslední jsou prvními a první posledními – jeho slovo přijímají hlavně kteří se v očích světa zdají bezvýznamnými. Ježíš se opět obrací na lidi a zve je, aby ho přijali s jeho poselstvím (Mt 11,28-30).

25 Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým: Oslovení Otče je pravděpodobným překladem aramejského Abba, slova označujícího velkou důvěrnost. Důvod Ježíšova díkůvzdání Otci spočívá ve dvojí činnosti – skrýt a zjevit – obojí odpovídá jeho vůli. Adresáti jsou postaveni do protikladu: na jedné straně moudří a rozumní, na druhé straně pak maličcí. První lze ztotožnit s lidmi, kteří nesou odpovědnost za židovské náboženství, mají za úkol vykládat Zákon a přitom se uvěznili ve svých teologických schématech. Jsou to ti, kteří odmítli spásonosné Ježíšovo poselství. Sami se totiž svým soběstačným postojem a svými předsudky vyloučili z nového Božího zjevení, které však oslovuje maličké, kteří ho přijímají (srov. Mt 10,42; 18,2-6.10.14). Maličcí jsou otevření pro nové poznání Boha, nenárokují si monopol na pravdu.
27 A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit: Mezi Ježíšem a Bohem existuje jedinečný, vzájemný a výlučný vztah Syna a Otce. Bůh je Otcem Ježíše a Ježíš je Synem Otce. Kým Ježíš je, ví jen Bůh jako Otec – a kdo je Bůh, ví jen Ježíš jako Syn. Znají se navzájem na základě hlubokého a živého společenství. Nejedná se tedy především o poznání rozumové, ale hluboce osobní. Lidé neznají Ježíše, i když ho posuzují tak sebejistě. Chtějí se s ním rychle vypořádat. Zná ho pouze Bůh – jako Syna – v jeho úplné náklonnosti a lásce k Otci. Rovněž pouze Ježíš zná Boha – jako Otce – v jeho úplné náklonnosti a lásce vůči Synu – a jeho prostřednictvím vůči všem bytostem, které stvořil a kterým vládne.
 

Vidíme, že se Ježíš modlil přímo ke svému Otci a vyléval před ním své radosti i touhy. Cítíme, že je zamilován do svého Otce a že miluje způsob, jakým jeho Otec jedná. Jeho srdce je plné vděčnosti bez ohledu na obtíže, které ho v životě potkávají. Prosím, abych i já dospěl/a k tak hlubokému vztahu s Otcem.

Otec je k Ježíši – který ho nejlépe zná – plný laskavé péče a starosti; je zcela na naší straně, miluje nás nekonečnou láskou a zve nás do svého společenství ve věčné radosti. Máme mít podíl na jeho kosmickém plánu pro stvoření a pracovat s ním při jeho uskutečňování. Díky Hubbleovu teleskopu jsme první generací, které byla Boží nádhera zjevena v takové míře. Chvalme Boha za stvoření a nacházejme ho v každém jeho detailu, protože všechno je Božím pohlazením.

Představte si veřejně známou osobu, jak opouští tiskovou konferenci a jde domů ke své rodině a dětem. Jeho nejbližší ji znají jinak než televizní diváci. Teologové se mohou stát odborníky na Boha, ale bez modlitby zůstává Bůh neznámý. Když se modlíte, jste vtahováni do modlitby, voláni do vztahu k vašemu milujícímu Bohu: to hřeje Ježíše u srdce víc než jakákoli knihovna, disertace nebo církevní prohlášení. Zkuste zaslechnout, co vám v tuto chvíli chce Bůh odhalit.

Po této chvále Boha následuje Ježíšovo pozvání určené všem, kteří se namáhají a trpí pod tíhou života: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,28-30).
 
Poté, co Ježíš ve své chvále Boha zjevil, kým ve sku­tečnosti je, mluví o spáse, již daruje těm, kteří k němu přijdou. Ten, kdo na sebe vezme břemeno moudrosti, nalezne klid. Ježíš mluví slovy Boha, jemuž prorok Jeremiáš vložil do úst tento výrok: „Toto praví Hospodin: ‚Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid‘“ (Jer 6,16). Ježíš tak ztělesňuje Boží moudrost. Ukazuje nám cestu vedoucí k dosažení opravdového života, radosti, míru a pokoje. Ježíš chápe své působení jako darování pokoje těm, kteří se sužují starostmi, kteří jsou zemdleni. Pokoj připomíná sobotní odpočinek Boha. Ježíš dává lidem podíl na Bohu, svém Otci, a na tom, co Boha charakterizuje – na nerušeném klidu, odpočinutí z radosti nad tím, že vše je dobré.
 
Ježíš zve všechny lidi. Nikdo z nich není vyloučen z odpočinutí, které nám chce darovat. Ti, pro které je toto pozvání určeno, jsou popsáni jako lidé, kteří vykonávají namáhavou tělesnou nebo duševní práci a musí nést svá břemena. Břemenem Matouš pravděpodobně rozumí židovský Zákon tak, jak ho vykládali farizeové. V průběhu historie výkladu tohoto Zákona bylo však břemeno interpretováno různě – jako hlad, bída, pohana, jako břemeno vykořisťovaného národa. Jestliže budeme interpretovat slova „namáhat se“ a „nést břemeno“ s přihlédnutím k naší situaci, můžeme tím rozumět lidi, kteří se marně plahočí, aniž by však z jejich práce něco vzešlo. Ustavičně pracují, avšak nedokážou se ze své práce radovat. Jsou svou prací zcela pohlceni. Jsou svíráni vnitřním a vnějším tlakem, který je neustále nutí něco dělat. Může to být jejich špatné svědomí, které způsobuje takový tlak, může to být dáno výchovou. Příliš se ztotožnili se slovy rodičů, že člověk si musí svůj život zasloužit, že musí neustále pracovat. Možná se za tím skrývá strach, aby je okolí neocejchovalo jako lenivé a neschopné. Když si chtěli jako děti hrát, byli vnímáni jako budižkničemové. To se v některých lidech zakořenilo natolik, že si v dospě­losti vždy najdou něco na práci. Pro jiné lidi je jejich lopota identická se stálým přetěžováním. Tito lidé mají pocit, že nedokážou vyhovět požadavkům, které na ně kladou ostatní. Mají strach, že je okolí odepíše, že jim bude vytýkat jejich nedostatky. Proto se plahočí a sužují.
 
Německé slovo Plage (česky: soužení, útrapy; pozn. překl.) pochází z latinského slova plaga – rána, úder, zranění, trest nebes. Lidé vnímají soužení nebo dřinu jako ránu. Nebesa mne trestají, proto se musím tak dřít. Slovo soužení souvisí rovněž se slovem kletba. Mnozí pociťují soužení jako životní kletbu, která nad nimi visí. To je patrné již ve Starém zákoně při vyhnání z ráje, když Bůh promlouvá k Adamovi: „Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života“ (Gn 3,17).
 
To, co nás Kristus chce naučit, nejsou náboženská pravidla, ale vnímání Boží přítomnosti. Je to škola, do které nás může uvést jen jeho milost, škola kde se necení zásluhy, ale pokorné a tiché srdce. Je to škola, kde se žáci neučí technikám, jak se stát lepšími lidmi, ale místo toho se žáci učí trávit čas v Boží blízkosti a pak s překvapením zjišťují, že se u toho mění nejen jejich názory, ale především srdce.

Máme-li v této škole obstát, máme-li jednou složit i maturitní zkoušku a postoupit třeba i na vysokou, nezbývá nám nic jiného než vytrvale znovu a znovu hledat Pána Boha a učit se žít v jeho blízkosti. Přitom nemám ani tak na mysli to, že bychom si měli dělat pravidelně tichý čas s Bohem. Často náš pravidelný tichý čas totiž žádným hledáním není a možná nás tak i nakonec zatvrzuje. To na čem doopravdy záleží není technika, ale to, zda doopravdy hledáme Boha. A tak je třeba, abychom se ho naučili hledat i jindy. Abychom ho hledali v naší práci, v našich vztazích, v našich všedních povinnostech, dokonce i v našich problémech, v našem trápení, v naší bolesti. Jen On může uhasit žízeň naší duše. Díky mu za všechna jeho požehnání, ale to co potřebujeme nejvíc, je On sám. Je to ten, který říká: „Pojďte ke
mně všichni, kdo se namáháte a naleznete odpočinutí svým duším.“

Odkazy

Další články, zamyšlení, kázání či jiné zdroje

Videa

Odkazy na související videa

Comments are closed.