Tématem tohoto týdne je Ježíšovo podobenství o pozvání na hostinu.

Tak jako hostitel v příběhu nabídl své pozvání k radosti ostatním, tak i Pán Ježíš nás přišel pozvat do Božího království. O tom zcela zvláštním království, kde nevládnou lidé, ale Bůh, kde nerozhodují lidská pravidla a pořádky, ale Boží láska a spravedlnost, vyprávěl Ježíš pomocí obrazných příběhů – podobenství. Některá jsme si tu již před časem vyprávěli a dnes nás čeká další: podobenství o hostině.

Když jsme uvěřili v Ježíše, začali jsme mu naslouchat a žít podle jeho slova, vydali jsme se na cestu do Božího království. A Boží království je zároveň na cestě k nám. Ježíš byl poslán Bohem Otcem, aby do Království zval, a také aby do něho všem lidem otevřel cestu, tak aby opravdu každý člověk mohl přijmout Boží pozvání. Řekli bychom, že když už zve sám Bůh, jaký by asi mohl mít člověk důvod odmítnou? Vždyť to je veliká věc, když nás sám Bůh chce mít při sobě, když chce, abychom byli s ním! A přece mnozí lidé odmítli Ježíšovo slovo – a právě tak i dnes mnozí nad tím Božím pozváním jen mávnou rukou a jdou dál.

Ježíš ovšem jen nevyřizoval pozvání; sám se také nechal přizvat k prostřenému stolu. Jednou se účastnil hostiny v domě významného muže – zřejmě ji uspořádali právě na Ježíšovu počest. A Ježíš té příležitosti využil a vyprávěl jim tohle podobenství:

Jeden člověk chystal velkou večeři a pozval spoustu lidí. Neměla to být jen tak ledajaká slavnost. Můžeme si to klidně představit jako hostinu v pěkném domě se zahradou, na které se má sejít spousta přátel a kamarádů – a hostitel přitom nezapomněl ani na dětský koutek, na zahradě je i houpačka, skluzavka, možná i trampolína, prostě skvělá akce! Když už bylo všechno připraveno a hostina mohla začít, poslal pán domu svého služebníka, aby všem pozvaným vyřídil: „Pojďte, všechno už je připraveno!“ Já tady už předem prozradím, že tím pánem domu, který v podobenství zve na hostinu, je Bůh. A za služebníkem, který vyřizuje Boží vzkaz, se skrývá Ježíš. Ale kdo jsou ti pozvaní, to bychom v tuhle chvíli měli nechat otevřené.

Služebníka však čekalo nepříjemné překvapení, protože pozvaní se začali jeden za druhým vymlouvat. První řekl: „Koupil jsem nové pole a musím se na ně jít právě teď podívat. Tak to prosím pochop a omluv mě!“ Možná tu mezi námi není zase tolik sedláků. Ale můžeme si místo pole představit třeba květinovou zahradu nebo rozkvetlý ovocný sad. To je samozřejmě skvělá věc. Ale jít se místo hostiny procházet do sadu – když se někdo kvůli mně tolik namáhal a chystal dobré jídlo a pití, aby mě mohl pozvat?!

Druhý pozvaný služebníka také odbyl: „Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!“ Pět párů volů si asi dneska také hned tak někdo nekoupí – pokud tedy zrovna není obchodník s dobytkem. Ale mohli bychom si místo nich představit nové auto nebo možná spíš náklaďák. A to je jistě důležitá věc. Podobně jako první i ten druhý pozvaný investoval do budoucnosti, asi do své živnosti, do něčeho, čím chtěl zajistit sebe i svou rodinu. Neomluvil se kvůli nějaké bezvýznamné maličkosti. Ale na druhou stranu: když člověka zve na svou hostinu Bůh, je dostatečným důvodem k odmítnutí nákup nového dopravního prostředku? I kdyby se jednalo třeba o tryskové letadlo?!

Třetí muž služebníkovi odpověděl: „Je mi líto, ale oženil jsem se, a proto nemohu přijít.“ Tahle omluva určitě má svou váhu. Manželství je přece velice důležité. Muž a žena se mají navzájem milovat a respektovat a vycházet si vstříc. Možná manželka toho třetího chtěla, aby byl ten večer muž doma s ní. Možná mu tu hostinu rozmluvila. A nebo chtěl být ten muž toho večera raději se svou ženou než na nějaké hostině. To by se snad dalo pochopit. Jenže když nás zve k prostřenému stolu sám Bůh, neměli bychom si to nechat jen tak rozmluvit. Ani od lidí, které máme rádi. Ani od těch nejbližších!

Podobenství uvádí tři příklady, ale z vyprávění je zřejmé, že odmítli také ostatní pozvaní. Dali v tu rozhodující chvíli přednost něčemu jinému, co považovali za důležitější. Šli tam, kam je táhlo jejich srdce. A milého hostitele, který si dal tolik práce, aby pro ně připravil skvělou oslavu, nechali ve štychu. Služebník se vrátil a oznámil všechno svému pánu. A ten se celkem pochopitelně rozhněval, pěkně ho to namíchlo. Jen si zkuste představit, že byste nevím jak dlouho organizovali oslavu, sháněli to nejlepší jídlo a pití, aby se všichni měli dobře. Těšili byste se, jak si ten večer všichni skvěle užijete – a pak by se na vás všichni pozvaní vykašlali! Navařeno, napečeno, na stole polévka a pečeně a šlehačkové dorty – a teď se to všechno vyhodí?

„A to teda ne,“ řekl si pán domu a poslal svého služebníka: „Běž rychle na náměstí a do ulic města přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Přiveď sem všechny chudáky, které už dlouho nikdo nikam nepozval a na které si nikdo ani nevzpomněl.“ Služebník bez odkladu vykonal pánův příkaz: „Pane, udělal jsem, jak jsi řekl, a pořád je dost místa.“ „Výborně,“ řekl pán, „vyjdi tedy ještě dál, za město, na cesty a k ohradám a přiveď další, aby se můj dům naplnil. A ti, kteří odmítli mé pozvání, ať si klidně zůstanou sedět doma!“ Hostina se přece bude konat. Pán Bůh si své záměry nedá jen tak zmařit. Když někteří odmítnou, pozve další.

Je dobře, že jsme tu teď spolu. Protože Ježíš nás nezve jen na hostinu do svého Království. On nás zve také do těchhle shromáždění, na bohoslužby a na další setkání pro dospělé i pro děti. Chce, abychom byli spolu a přeje si tu být s námi. Chce k nám mluvit prostřednictvím biblických příběhů, povzbuzovat nás k víře, naději a lásce. U prostřeného stolu své večeře nám chce znovu potvrzovat, že nás má rád a jeho pozvání stále platí. Když nás zve Bůh, stojí za to přijmout, dát jeho pozvání přednost před vším ostatním.

Děkujeme za tvé pozvání, Pane Ježíši Kriste. Prosíme, uč nás vděčně přijímat a štědře dávat – s důvěrou, že co je z lásky, se neztratí.