O ztracené ovci, o ztraceném penízu,… takhle jsou ta dnešní dvě podobenství nadepsána v Bibli. A patří k nim ještě jedno, třetí, nejdelší, o ztraceném synu, celá 15. kapitola evangelia podle Lukáše patří dohromady, jako jeden celek, my jsme však dnes měli slyšet jen ta první dvě, ta kratší dvě podobenství. O ztracené ovci a o ztracené minci. Jenže jsou skutečně o těch ztrátách?

Farizeové a zákoníci brblají, že se Ježíš stýká s celníky a hříšníky, a to ne proto, aby nad nimi vynesl tvrdý Boží soud, ale proto, aby je přijal a dokonce s nimi jedl! Proč je to tak štve? Žárlí? Z našeho dnešního pohledu by se to tak mohlo zdát a možná v tom trocha uražené ješitnosti i byla, ale myslím, že jsou ti znalci Zákona a zbožní především zaskočení a pohoršení. Ježíšovým chováním, Ježíšovým přístupem. Vždyť jestli je tenhle člověk blízko Bohu (a to se zdá, že je, zřejmě i těm znalcům Zákona a zbožným farizeům), pak by přece s celníky a hříšníky neměl mít nic společného! Oddělit se od nich, netahat se s nimi, vždyť oni dali přednost nečistotě, nekalému způsobu života a my, i ty Ježíši!, přece usilujeme o čistotu! Když se potká něco čistého a něco nečistého, hrozí, že se to čisté pokazí, ušpiní, tak to raději držet obojí od sebe dál! (tohle je optika, kterou se mnohdy na věci dívala a dívá i církev. Ve své nanejvýš chvályhodné snaze o čistotu to přežene a začne se štítit nejen špíny, ale i špinavců. Ale Ježíš to, jak vidno, chtěl jinak…) Kdo usiluje o Boží blízkost, nemůže se paktovat s kdekým!

To ale záleží na tom, jak si Boha představujete, kontruje Ježíš. Jeho podobenství jsou tak vlastně snahou, vysvětlit farizeům a zákoníkům lépe, názorněji, jak podle něj jedná Bůh, jaký je Bůh. Pro znalce Zákona a zbožné Ježíšovy doby byl Bůh někým, kdo s hříšníkem nechce mít vůbec nic společného. Jakoby hřích bylo něco, co nadobro ničí vztah mezi Bohem a hříšníkem. Co se dá cestou hříchu, to je v Božích očích ztraceno, odepsáno.
Ježíš nepopíral závažnost hříchu. Rozhodně ne. Byl však dalek toho vylévat vaničku i s dítětem. Dovedl naprosto jasně rozlišovat mezi hříchem a hříšníkem a to prvé se mu s druhým nekrylo. A především, s Božím vztahem k hříšníkům to viděl docela jinak než zákoníci a farizeové. Jak? O tom jsou právě ta podobenství. Vlastně nejsou ani tak o ztracené ovci nebo ztraceném penízu, jako spíš o vytrvale hledajícím pastýři a vytrvale hledající ženě. Ne o hříšnících, ale o Bohu a jeho vztahu k nim…

Pastýř, který má 100 ovcí. Žena, která má 10 mincí. Skutečně jsou to v těch podobenstvích obrazy pro Boha. Obrazy, které Ježíš bere ze všedního života tehdejších lidí, obrazy srozumitelné a názorné pro jeho současníky. Pro nás dnes už to tak samozřejmé není, ale řady věcí si přece můžeme všimnout.
Pastýř má 100 ovcí, žena má 10 mincí. Hezká, kulatá čísla, názorná, mohli bychom pochválit Ježíšovy didaktické schopnosti. Ale ono jde především o to všimnout si, že na začátku bylo skutečně ovcí 100 a mincí 10. Ty ztracené jednotliviny, patří do nějakého celku, jsou jeho součástí. A to se nemění tím, že se někam ztratily, zaběhly nebo zakutálely. Ztráty jsou povoleny, žertovali jednou rodiče, když nám na tábor přiváželi děti, ale mluvili tak leda o ztracených pláštěnkách, kartáčcích na zuby, hrnečcích, kusech oblečení či jiného tábornického vybavení. Děti musejí být i na konci tábora všechny.  Proč tedy pastýř a žena ty své ztracené jednotlivé kousky hledají? Protože je zkrátka potřeba mít všechny! Nejde jen tak říct, OK, ovcí už je jen 99, nevadí. Ještě víc je to znát na těch mincích, desetinu nejde zkrátka jen tak pohřešit a tvářit se, že o nic nejde. To hledané tedy tvoří součást většího celku a ztrátou nepozbývá svou hodnotu, je třeba to hledat!
(jestli sami sebe počítáme mezi ty neztracené ovce a mince, pak jednoduše nesmíme nad těmi ztracenými ohrnout nos. Protože jsou zrovna takové, jako my. Ze stejného kovu. Stejné barvy.)
Pro majitelku/majitele (nebo správce), těžko říct, v jakém postavení vůči ovcím byl pastýř, také ztráta neruší vztah k tomu jednotlivému pozbytému kousku.  Když se někdo ztratí v životě, Bohu to leží na srdci a trápí ho to, vzkazuje Ježíš.
Někdo se ztratí… Ono se… V Lukášově podání to čteme jinak: pastýř ztratí ovci, žena ztratí minci. A je jedno, jestli ovce někam svévolně zaběhla a mince upadla ze šňůrky bez ženina přičinění. Ježíš tu mluví o pastýři a o ženě jako o těch, kdo jsou za ztrátu nějak odpovědní. Protože jsou odpovědní za ovce a za mince. Uvažujeme-li o Bohu a o jeho vztahu k lidem, tohle je hodně zajímavý detail k domýšlení.

Na té situaci kolem podobenství mě vždy znovu překvapí kontrast emocí: farizeové a zákoníci jsou naštvaní, uražení, pohoršení a Ježíš přitom zve k veliké radosti. Oni se s něčím podstatným míjejí. Nedovedou se radovat nad někým, kdo se vydává cestou pokání, kdo je ochoten dát se Bohem nalézt. Dokud se na podobenství díváme z bezpečného odstupu, můžeme mít pocit, že tohle se nás netýká, tuhle fázi máme za sebou nebo nás nikdy nepotkala, my se přece radovat dovedeme! Jak by se to změnilo, kdybychom si za celníky a hříšníky dovedli dosadit něco konkrétního. O koho vlastně jde? Především jsou to ti druzí. Ne my. A jsou to ti, které my si ošklivíme pro jejich životní styl či pády, pro jejich jinakost. Pokud jde o celníky, napadají mě vždy znovu majitelé zastaváren, vymahači dluhů, tuneláři,… …ti kdo operují s penězi a ve svých operacích se dopouštějí lecjaké černoty. A připomínám si: jsou ze stejného těsta jako ty, patří do stejného stáda. No jo vlastně. Dovedli bychom si vedle nich sednout při bohoslužbách, kdyby je sem Bůh přivedl? A co vedle bývalých feťáků nebo zlodějíčků nebo těch žen, které občas stávají v noci na  ulici? A co bychom řekli na polepšeného skinheada? Dovedl bych je nejen přijmout, ale ještě se z nich radovat? A radovat se víc než z přítomnosti těch, kteří vedle mě sedávají neděli co neděli?

My nejsme znalci Zákona ani farizeové, ale ta jejich role je nám nejspíš šitá docela na míru – to se pozná právě podle dotčení nad tou Ježíšem vyhlašovanou „větší radostí nad hříšníkem než nad těmi, kdo pokání nepotřebují“. On to Ježíš formuluje lišácky, pokání přece potřebuje každý, samospravedlivá většina skutečně v nebi moc k radosti není. Všichni jste milované Boží děti, bez rozdílu, snaží se říct Ježíš. Když je jedno dítě nemocné a uzdraví se, jeho rodiče prožívají velikou radost a úlevu. Ani v nejmenším to ale neznamená, že nemilují své druhé, zdravé dítě a že z něj nemají radost zrovna tak. To se snaží otec vysvětlit staršímu synovi v tom třetím podobenství…

Je to těžké přijmout?
No, někdy jo, ne že ne! Mnozí ale máme sourozence a naučit se žít vedle sebe své vztahy k rodičům a jejich vztahy k nám jsme také museli. Možná je tedy čas trochu dospět. Ve vztahu k Bohu, ve vztahu k druhým, ve víře.
Myslím, že hodně záleží na naší představě o Bohu. Jestli jej známe jako milujícího, odpouštějícího a milosrdného, pak by nám ta veliká radost nad Božími nalezenci zatěžko být neměla. Měli bychom tuhle zkušenost s Bohem přát i druhým. Jestli jej máme za přísného, trestajícího a od hříšníka se odvracejícího, jako farizeové a zákoníci Ježíšovy doby, pak asi nezbývá než říct: Pán Bůh s námi