Všechna čtyři biblická evangelia svorně, bez přílišných rozdílností, tradují svérázný příběh z doby Ježíšova působení: je jím zázračné nasycení hladovějících zástupů, které se okolo Ježíše shromáždily. Co to bylo za zvláštní událost, která vykazuje všechny znaky „přírodního zázraku“?

Zůstáváme zde stát před rozhodnutím, jak přijmout toto biblické svědectví o Kristu. Zda-li opravdu v rovině zázraku, tedy nadpřirozeného jednání, které zásadním způsobem narušuje dané přírodní zákony, anebo se jedná o symbol, mající odkázat na skutečnost, která je na pozadí vylíčené události? Pět chlebů a dvě ryby stačily podle evangelistů k tomu, aby byl nasycen početný zástup. A nejenom to! Ještě zbylo plných dvanáct košů zbytků, které měli učedníci za úkol sebrat, aby nic nepřišlo na zmar. Lidem, odchovaným bolševickou propagandou, může přijít na mysl heslo, které zvláště v čase žní doléhalo snad ze všech stran: „Ani zrno na zmar!“ Možná se v něm jeho tvůrci inspirovali, alespoň ve slovech, biblickým textem, zcela určitě však nepochopili důležitý evangelní aspekt – a sice, že tím, kdo nasycuje není člověk, ale Bůh. Učedníci jenom sbírají to, co jim vlastní neopatrností propadlo mezi rukama.

Při přemýšlení o biblické události nasycení mě zlákala představa být tak jedním z těch, kteří stáli v tisícihlavém davu čekajících na jídlo z Kristových rukou. Vidět na vlastní oči, jak pět chlebů a dvě ryby, které přinesl neznámý chlapec, stačily k tomu, aby byly všichni nasyceni! A co teprve být Ježíšovým učedníkem! Být tím, který Ježíšovi pomáhá nasycovat zástupy: rozdávat chléb a rybu a vidět, jak jídla stále neubývá. Znovu a znovu sahat po chlebu s představou, že tento musí být už skutečně posledním a stále být překvapován, že je tam zase další. V který okamžik se ten nový rozmnožený chléb a ryby objevily a jak? Najednou, z ničeho nic nebo snad postupně chléb a ryby bobtnaly, jako tomu bylo v pohádce O hrnečku vař? Představa to byla lákavá a s chutí jsem se jí oddal, nakonec mě však zase přivedla zpátky na zem a utvrdila v přesvědčení, že se zde setkáváme se zázrakem v tom nejčistějším slova smyslu. Boží zázrak vstupuje do naší skutečnosti skrytě, nepozorován a neviděn. Jeho účastníci jej museli prožívat jako věc naprosto normální – jenom ten údiv nad tím, jak málo stačilo k tomu, aby mnozí byli nasyceni.

Ten zázrak, ať už ho pochopíme jako skutečnost reálnou či symbolickou – obě tyto roviny jsou v něm od počátku přítomné, má ale své pokračování. Evangelista Jan jej dává do souvislosti s přicházejícími velikonočními svátky, které v té době byly přede dveřmi. Nás napadne poslední Ježíšova večeře s učedníky. I v ní bral Ježíš chléb, děkoval za něj a rozdával jim jej. Tím to však neskončilo. Bylo to právě v Ježíšově večeřadle, kde se rodila budoucí křesťanská bohoslužba. Tam se ustanovoval zárodek budoucí církve jako společenství Kristových svědků, kteří na jeho památku také budou lámat chléb a rozdávat mnohým. A pak mě to konečně došlo! Vždyť i já přece patřím do toho početného zástupu mnohých očekávajících na Krista. Není to jenom moje zbožná anebo fantaskní představa o tom, být v Ježíšově blízkosti v jeho době zrovna ve chvíli, kdy se chystá rozdávat chléb a ryby. Ta chvíle Božího navštívení je pro mě stále aktuální a přítomná. Jako před jedním z mnoha Kristových nehodných služebníků i přede mnou leží pět chlebů a dvě ryby. Je jich zoufale málo a lidí čekajících na ně je hodně. Tyto chleby jsou v ruce obyčejného člověka. Jan evangelista doslova říká: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby,“ a dál se podivuje: „ale co je to pro tolik lidí…“

Víra v Krista totiž znamená brát s nadějí do rukou pět obyčejných chlebů a dvě rybičky a nebát se rozdávat to směšné málo všem, kteří na ně čekají. Nikdo z učedníků nemohl věřit tomu, že by to málo, co přinesl obyčejný chlapec, mohlo stačit k nasycení obrovských zástupů, a přesto se tak s Kristovou pomocí stalo. A pak jsem podlehl ještě jedné představě, která mě už neopustila: kdybych tak směl jednou skutečně prožívat vědomí, jak se ten zoufalý nedostatek a málo pod mýma rukama množí. Že mám stále z čeho rozdávat a že stále přicházejí lidé v očekávání nasycení.  Ale právě o to přeci jde v evangelní zprávě o nasycení tisíců. Ti, kdo se ho účastnili, byli zasaženi skutečností z jiné dimenze – Božím královstvím, které v Kristu vstoupilo do světa. Církev a její služebníci a služebnice o tom mají vydávat napříště svědectví. I já mezi ně patřím. A tak se i díky tomuto příběhu znovu přesvědčuji o tom, že v církvi, ale i v osobním životě víry, není na prvním místě důležité to, co máme, ale to, co bychom s Kristovou pomocí jednou mohli mít. Výchozí stav je jednou skutečností – v případě zprávy o zázračném nasycení byla ta skutečnost více než tristní: na jídlo čekaly tisíce a k dispozici bylo několik chlebů a dvě ryby. Skutečnost druhá je konečný stav, kdy po velkolepé hostině učedníci plní dvanáct košů zbytků s vědomím, že každý dostal tolik, kolik chtěl a potřeboval. Poznali, jaké to je, být jednou nohou v Božím království. Snažme se o to i my v rámci svých omezených možností.