Tématem tohoto týdne je Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu. V dnešním evangeliu nám Ježíš poskytuje další ponaučení ohledně modlitby. Klade nám přitom otázku: Jaký obraz Boha, jaká představa o nás samotných a o těch druhých představuje východisko naší modlitby?

„Žít bez modlitby znamená žít bez Boha – jako by člověk neměl duši.“ To je citát z knihy o modlitbě od jednoho z významných židovských myslitelů 20. století, Abrahama Joshui Heschela. Ale jak se správně modlit? Jaký je rozdíl mezi modlitbou a samomluvou? Kdy člověk promlouvá k Bohu, a kdy pouze ke svému vlastnímu srdci? Stačí ke skutečné modlitbě to, že člověk nejdřív osloví Boha, a potom už může říkat, co chce?

Ježíš učí své učedníky, jak se modlit. Nejen tím, že učí modlitbu Otčenáš, ale také tím, že vypráví podobenství, která vyjadřují o modlitbě něco důležitého. Podobenství o soudci a vdově ilustruje to, jak je třeba stále se modlit a neochabovat (L 18,1–8), a pak následuje podobenství o farizeu a celníkovi, v jehož pozadí můžeme zaslechnout závažnou otázku: Jaká představa o nás samotných a o druhých lidech tvoří k naší modlitbě východisko?

Nebo jinak řečeno: Na co spoléháme v našem duchovním životě? Na co spoléháme před Bohem? Ježíš říká toto podobenství těm, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“. (L 18,9) Mluví o těch, kteří spoléhali na to, že jsou spravedliví, kteří spoléhali sami na sebe, na svoje duchovní kvality, a proto už moc nepotřebovali spoléhat se na Boha.

Ovšem např. žalmy jsou plné vyjádření jako: „Hospodine, v tebe doufám“, „k tobě se utíkám“, „v tobě naději skládám“, „na tebe spoléhám“ … V tom spočívá důležitý rys žalmové zbožnosti, na který zde Ježíš navazuje a který zdůrazňuje pro modlitbu jako nosný.

Můžeme mít dojem, že toto podobenství se nás netýká, že si na sobě, na své spravedlnosti nezakládáme a ostatními lidmi nepohrdáme. Ale domnívám se, že všichni jsme občas vystaveni pokušení ospravedlňovat si své jednání a své postoje, vidět svoje pozitiva a přehlížet negativa a také se s ostatními lidmi srovná- vat.

Pochybení a nedostatky jiných prostě vnímáme snadno. Vlastní pochybení a vlastní nedostatky už tak snadno nevnímáme a zároveň jsme schopni je snadno omlouvat, ospravedlňovat. Ježíš přitom říká, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“! (L 5,31) Pokud jsme zdraví, k lékaři chodit nepotřebujeme. Pokud máme pocit, že jsme spravedliví, nepotřebujeme se bytostně, hluboce setkat s Bohem. Proto ta farizeova modlitba v Ježíšově podobenství vlastně ani není modlitba, je to spíše jakási samomluva. Farizeus formálně vstupuje do Boží blízkosti, přichází do chrámu a oslovuje Boha, ale pak svoji pozornost zaměřuje na jiné lidi, se kterými se srovnává, a na své kvality.

Boha ve svém vnitřním rozjímání nahrazuje svým vlastním „já“ a děkuje nikoli za to, co Bůh vykonal pro něho, nýbrž vychvaluje to, co on jako člověk vykonal pro Boha! Je zřejmé, že se v takovéto pseudomodlitbě odráží převrácení vztahu člověka k Bohu, neboť povolání k víře je vnímáno jako privilegium a zachovávání Mojžíšova zákona zase jako určitá garance Boží přízně. Zbožný život podle Božího zákona v tomto pojetí vede k nadřazenosti nad ostatními lidmi. Ten, kdo se považuje za spravedlivého, podléhá sebeklamu ohledně vlastní dokonalosti a zároveň pohrdá všemi, kteří nečiní to, co činí on.

Nejkratší cesta, jež vede k tomuto pokřivenému postoji, spočívá v tom, že člověk kritizuje a odsuzuje pochybení těch ostatních, což umožňuje jeho vlastnímu svědomí zůstat v klamné nehybnosti. Zatímco hodnotí druhé, nechává bez povšimnutí své vlastní hříchy a zaměřuje se jen na své kvality, které chce Bohu předložit.

Farizeus v Ježíšově podobenství jistě nelhal a skutečně poctivě dělal všechno to, o čem v modlitbě mluvil. Dělal toho víc, než požadoval Mojžíšův zákon. Farizeové požadavky zákona promysleli tak, aby za žádných okolností nedošlo k jeho porušení. A zbožný člověk, který dostál všem těmto požadavkům, představě o spravedlnosti vyhovoval. To pak mohlo vést ke značnému náboženskému sebevědomí a k nebezpečí soustředěnosti na zbožné výkony a k srovnávání s těmi, kdo nejsou tak na výši.

Ovšem vrchol úskalí v tomto pojetí zbožnosti se projeví právě při modlitbě, která je zde podána tak, jako by se tento farizeus modlil sám k sobě: „Takto se sám u sebe modlil…“ (L 18,11) Domníval se, že se obrací k Bohu, ale ve skutečnosti vedl monolog a obracel se sám k sobě.

Jestli si z tohoto podobenství můžeme vzít nějaké ponaučení, pak se domnívám, že je především v tomto bodě. Modlitba nám má umožnit, abychom vnímali, před kým žijeme. Věz, před kým stojíš! Při modlitbě stojíš před Stvořitelem světa. Před dárcem všech dobrých darů. Před tím, kdo zná každé hnutí tvé mysli. Před tím, kdo o nás věděl dřív, než jsme se narodili a v jehož mysli zůstáváme i poté, co zemřeme. V modlitbě by nás měla zachvátit závrať, když si uvědomíme, že náš život se odehrává v Boží přítomnosti.

Celník se neodvážil ani oči k nebi pozdvihnout. Jako když se bojíte pohlédnout do tváře tomu, proti komu jste se provinili. Celník si uvědomoval, před kým stojí. Vnímal Boží tvář, vydal se Bohu všanc, podrobil se jeho soudu. Pocítil to, co se nazývá bázeň před Hospodinem.

Boží přítomnost nemůžeme pociťovat bezprostředně. Ovšem modlitba nám může zprostředkovat hluboké vědomí této přítomnosti. A to měl v Ježíšově podobenství celník, který si byl vědom toho, že před Bohem se nemá čím vykázat, Bohu nemá co nabídnout. Byl si vědom toho, že potřebuje Boží slitování.

Setkání se svatým Bohem způsobuje, že se před člověkem odhaluje jeho vlastní hříšnost, tedy ona propastná vzdálenost, jež nás od Boha odděluje. Právě proto modlitba: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (L 18,13) nejlépe vyjadřuje náš skutečný stav. Celníkovým postojem jsme vybízeni k tomu, abychom uznali svá vlastní pochybení a přijímali fakt, že Hospodin vše může zahalit svým neskonalým milosrdenstvím.

Výmluvná jsou také slova, která Ježíš vyslovuje na konci podobenství: „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (L 18,14) Celník totiž v modlitbě předstupoval před Boha s velkou pravdivostí, přijímal to, že je hříšník, který Boží milosrdenství naléhavě potřebuje. Ten, kdo má zkroušené srdce kvůli vědomí své nedostatečnosti, se v modlitbě může pravdivě obracet k Bohu, o kterém žalmista říká: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19) Modlitba takovéhoto člověka proniká k Bohu, který ospravedlňuje.

Pane Ježíši, nauč nás modlit se k Bohu, který je skrytý a blízký zároveň. Ať nás vědomí jeho přítomnosti naplňuje bázní i nadějí. Amen.