Když někomu vysvětlujeme své postoje, rádi říkáme „Bible nás učí“, „Boží slovo učí“. V církvi občas voláme po kvalitním vyučování a snad pod dojmem toho, že Boží lid Staré smlouvy měl své učitele Zákona, chceme na to či ono slyšet názory různých teologů.

Mně ale co se Bible a učení týče, úplně automaticky vytanou na mysli slova Pána Ježíše: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ A právě nad nimi chci dnes společně s vámi, pochopitelně trochu v souvislostech, přemýšlet. 

Text, který jsme četli z Matoušova evangelia, ovšem nezačíná slovy o učení, ale Ježíšovou modlitbou. Pán Ježíš velebí svého Otce, Pána nebes i země, že věci Božího království skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Ano, věci, které souvisejí s Božím  rozhodnutím zachránit život, člověka, svět, ty věci skryl Bůh před elitami svého vyvoleného lidu. Bůh poslal svého Syna, bezbranného, nenápadného – a to je něco, co působí člověku problémy, je to příliš prosté.

My bychom na to šli jinak. Od nápadu přes pár pracovních porad a brainstormingů k podnikatelskému záměru… A k realizaci přikročit samozřejmě až poté, co budeme mít řádně připravenou marketingovou strategii, která nám pomůže náš produkt úspěšně zobchodovat…
Ježíšova kratičká modlitba z přečteného oddílu evangelia zní téměř jako ulehčené vydechnutí: „Ještě, žes‘ to, Otče, skryl před těmi takzvaně učenými. S těmi je to dřina. Nechtějí tvůj plán přijmout, pořád by vymýšleli něco lepšího…“

Pán Ježíš často chválí ty, kteří nejsou moudří podle lidských měřítek. A třeba apoštol Pavel, byť absolvoval ty nejlepší školy, to občas vidí podobně: „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, co je světu bláznovstvím vyvolil Bůh, a co je slabé, vyvolil Bůh.“

Ale ruku na srdce, přátelé, nevnáší to tak trochu zmatek do našeho uvažování a do našich představ. Co je špatného na přirozené inteligenci, co je špatného na vzdělání? Neměli bychom se děsit spíš průměrnosti?

Celé nedorozumění pramení z domněnky, že Pán Ježíš svými slovy hodnotí vzdělání. Tak to ale není. On jen říká, že lidské vzdělání, jakkoli dobré a cenné, se může stát překážkou. Moudří a vzdělanci podle lidských měřítek mají patřičné znalosti i zkušenosti,
mají to v hlavě srovnané, obstáli v nejedné složité situaci, vědí, co a jak. Ale když do tohoto jejich zaběhnutého schématu vstoupí nová informace, nový impuls shůry, všechno se to zadrhne a zasekne jako přetížené připojení při distanční výuce…

Pán Ježíš ví ale víc než my. Vyjádří to slovy – všechno je mi dáno od mého Otce. Všechno. Co si pod tím máme představit? Vládu? Moc? Svrchovanost? Možná, že když mluví Ježíš o moudrých a učených, pak pod to „všechno“ také mohou patřit vědomosti či informace.           Pán Ježíš ví jako jediný, jaká je v tom či onom vůle jeho Otce. On ví, jak se věci mají, jakkoli se to může zdát lidem zvláštní. Koneckonců, takhle šokoval zástupy už při svém kázání na hoře – blahoslavení, kteří nic nemají, blahoslavení, kteří pláčou – to zní buď jako provokace, nebo jako naprostá šílenost – jak může být šťastný ten, kdo pláče?! Ale Pán Ježíš prostě jen ví, v čem se zalíbilo Bohu. On má od Otce všechno – nejen vládu a pravomoc, ale i vědomosti a informace. Co by za ně daly dnešní zpravodajské služby, nebo i třeba jen takové ty pavlačové informátorky… 

S Božím rozhodnutím třeba o tom, že nuzným a nedovzdělaným se otevírají brány Božího království, mají moudří problém. Kladou kritické otázky. Je to tak správně? Není to velký risk? Zaslouží si to takoví lidé? Jak k tomu přijdou ti, kdo poctivě pracují a usilovně se vzdělávají? Nemělo by se rozhodování o tak závažných věcech s někým konzultovat? A Pán Ježíš jakoby říkal: „Ještěže nevědí to, co já. Pak bys to s nimi měl, Otče, ještě složitější.“ S tímto Božím rozhodnutím dostává pojem moudrost nový obsah. Přestává to být dobře fungující informační systém nakrmený terabyty dat – čím víc, tím moudřejší. Najednou je totiž moudrý je ten, kdo je otevřený vůči tomu, co přichází od Boha. Kdo se nebojí vidět, slyšet, hledat, přijímat, někdy dokonce i pochybovat. Najednou je moudrý ten, kdo je připraven ke změně, o které rozhodl, a jejímž hybatelem je Bůh. 

A to nové, překvapivé, to s čím mohou mít moudří lidé problémy, přijde vzápětí. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny. Totiž: Koho to vlastně zve Pán Ježíš k sobě? Ty, kteří sami nemohou dál… A to je celé. Kdybychom si my měli vybírat, koho si pozveme domů nebo koho přizveme k nějaké spolupráci, asi bychom volili podle jiných kritérií. Třeba podle toho, co dotyční vykonali, jak se osvědčili. Nic proti tomu. Je dobré být čestný, spolehlivý, pravdivý, slušný, rozhodně ano. Ale Pán Ježíš zve jinak. Zve prostě a jednoduše ty, kdo nemohou dál. Tak se Bohu zalíbilo, tak Bůh rozhodl. Moudrý člověče, chápeš to?!

Takoví lidé, se mohou zastavit u Pána Ježíše Krista. Netřeba se ostýchat. Mohou být v jeho blízkosti a bezpečí. Je to jako azylový dům pro zoufalou matku na útěku od muže, který ji týral, jako bezpečná náruč nové milující rodiny pro dítě z Klokánku, jako pobyt na chatě uprostřed lesů pro profesora na konci zkouškového období… Zkrátka bezpečný prostor pro ty, kteří se vlečou obtíženi břemeny, a dál už to zkrátka nejde. A co tam? Nejdřív odpočinek, ne ledajaký, ale takový, který si člověk může dopřát jen tehdy, když je doma. Ale pak čeká práce. Pán Ježíš říká: „Vezměte na sebe mé jho.“ A to je, nemohu si pomoci, další šok. Jako by všichni ti, kteří přijali pozvání k odpočinutí, najednou slyšeli: „S břemenem jste se sem doplazili, oddechli jste si, ale teď na sebe vezměte mé jho.“
A cože to takové jho je? Část postroje tažných zvířat. Není to tedy čirou náhodou z bláta do louže? „Doteď jste táhli svou káru, tak teď přepřáhněte a pojďte táhnout tu mou…“ Na první pohled by to tak mohlo vypadat, ale Pán Ježíš také říká: „Učte se ode mne.“

Jak se učíme od druhých? Že je vyhledáváme, sledujeme, srovnáváme se s nimi, a v určitých situacích uvažujeme, jak by je řešili oni. A my tady máme docela konkrétní výzvu, co máme dělat. Učit se od Pána Ježíše Krista. Jeho slov i činů máme v Bibli zaznamenaných dost. A nadto věříme, že žije, že stále jedná, že ho smíme hledat a nacházet. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Proto se ode mne učte a tomu se ode mne učte. „A naleznete odpočinutí svým duším.“ A Pán Ježíš opět mluví jako ten, kdo ví, kdo má od Boha informace, ale zdaleka nejen ty. Mluví jako ten, který má od Boha všechno.

Jsou lidé, kteří zvou úplně stejně: „Podívejte se na mně. Učte se ode mne, vezměte si ze mě příklad.“ Jsou tak maličcí a nepatrní, že byste kolem nich neprošli dveřmi, pro samou skromnost vás nepustí ke slovu a svou tichost staví na odiv tak hlasitě, až to trhá
ušní bubínky… Hrdě se prohlašují za ty neučené, kterým bylo dáno znát nejrůznější tajemství o spiknutí světových elit, o podvodu, který tu na nás všechny připravil farmaceutický průmysl, na první pohled vám identifikují posedlého člověka… Vybízejí, abyste otevřeli oči i mysl a slepě je následovali. Ale podle jejich skutků, podle ovoce, které nesou, je poznáte. Takovým se, přátelé, obloukem vyhněte. Není nic, čemu by vás mohli naučit, jen svést z pravé cesty dokážou dokonale… Chcete-li se učit pokoře a tichosti a chcete-li dojít odpočinutí i poznání, učte se přímo od toho, kterému bylo dáno všechno. Od Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Jeho jho na sebe máme vzít, protože netlačí a netíží.

Otázkou tak zůstává už jen to, co je tím Kristovým jhem míněno. Čím více o tom přemýšlím, tím více docházím k závěru, že to, co se od nás žádá, je, abychom na sebe vložili Jeho jméno, abychom na sebe vložili Jeho samotného, a abychom Ho nesli sobě i druhým, protože jedině On může změnit lidi kolem nás i nás samotné.