Tématem tohoto týdne je Ježíšovo podobenství  nazvané poněkud zvláště – “Co je snadnější?”

„Ježíš je doma!“ To je novinka, která se šíří v Kafarnaum. Celé město je na nohou,  vidíme vlnu nadšení. U domu, kde Ježíš pobývá, není k hnutí. Všichni se tlačí dovnitř a ti, kteří to nestihli, se alespoň mačkají u dveří. To je obrázek, který poměrně ostře kontrastuje s tím, co vidíme a slyšíme kolem sebe dnes. Dnes to stojí spíš tak, že když se řekne, že je někdo doma, říká se to bez valného zájmu, spíš s příznakem něčeho všedního, možná až nepříjemně stereotypního.

Pán  Ježíš využíval každou příležitost k tomu, aby učil lidi, zvěstoval jim evangelium a zval je k pokání i k víře v Boží milost. A vždycky při tom nějak šlo také o propojení slov a činů. Evangelium není jen slovo, ale také skutek. V Ježíšově službě se neustále velmi těsně prolínalo to, co učil, s tím, co činil. Jeho slovo, učení a kázání doprovázel zázračný rybolov, uzdravování nemocných, utišení bouře i mnohé další projevy Boží moci.

Situace před domem, ve kterém Ježíš právě pobývá, je napjatá. Lidé, co zůstali venku, se tlačí přede dveřmi, aby zachytili aspoň pár slov. A jsou při tom tak zaměstnáni sami sebou, že vůbec neberou ohled na čtyři muže, kteří na nosítkách přinášejí ochrnutého. Z toho, co se kolem Ježíše dělo, je zřejmé, že přicházejí s touhou, aby jejich nemocného přítele uzdravil. Nezdá se ale, že by lidé byli ochotni udělat uličku, aby mohli projít. S nikým to ani nehne, pokud je tedy vůbec někdo zaregistroval. V tomhle se situace v našem příběhu od dneška naopak moc neliší. Ten nejvíce potřebný zůstává tak nějak mimo.

Ochrnutému z Markova vyprávění však bylo velkou pomocí, že měl kolem sebe čtyři činorodé lidi, kteří se nehodlali jen tak vzdát. Díky nim se mohl dostat až před Ježíše. Vedle netečnosti a lhostejnosti davu tu tedy máme příklad těch, kteří svou houževnatostí vybojovali pro svého druha Ježíšovu blízkost. Nevíme o nich nic bližšího. A vlastně pořádně nevíme nic ani o tom ochrnutém, tedy krom toho, že jeho stav je asi vážný, když ho museli přinést. Nejspíš je trvale upoután na lůžko. Klademe si možná otázku, co jsou zač ti čtyři nosiči. Jsou to příbuzní? Přátelé? Sousedé? Víte, ono vlastně není potřeba o tom spekulovat, protože to není podstatné. Podstatné je to, že se ochrnutému stali v jeho situaci bližními. Ujali se ho a rozhodli se, že ho stůj co stůj dostanou do Ježíšovy blízkosti. To jejich „stůj co stůj“ jde až za hranu toho, co náš současný trestní řád kvalifikuje jako poškozování cizí věci. Na druhou stranu, co mají dělat?! Dveřmi to nepůjde, davem se neprotlačíme, tak si pomůžeme jinak… Ještěže tehdejší stavitelé neznali traverzy a hurdisky, nebo dokonce betonový monolit…  „Odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.“ To je hodně inspirativní jednání. Ne to rozebírání střešní konstrukce, samozřejmě. Ale ta houževnatost a činorodost oněch mužů. Jsou pro svého příbuzného či přítele ochotni udělat prakticky cokoliv, aby mu pomohli. Není – nebo aspoň neměl by být – tento příběh příkladem i pro nás?

Apoštol Pavel popsal podstatu naplňování Kristova zákona jednoduchým slovem: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Galatským 6,2).
I tito čtyři muži na sebe vzali – téměř doslova – břemeno a trápení svého blízkého, nesli ho před Ježíše a nevzdali se, dokud nedosáhli svého.  Jako lidé i jako křesťané, si životem neseme různá břemena, bolesti, zklamání a trápení. A některá jsou opravdu těžká. Ten ochrnutý je v řečtině nazýván paralytikos. Ten, který je paralyzován, znehybněn. V tomto případě šlo o znehybnění fyzické.
Ovšem paralýza, tedy něco, co nás znehybňuje, co nám brání v životě, může nabývat nejrůznější podoby. Boží slovo nám říká: „Berte na sebe břemena jedni druhých.“ Jistě to nejde beze zbytku. Nikdy na sebe nemůžeme vzít tíži a trápení druhého člověka cele. To prostě není v našich silách. Ale můžeme druhému pomoci jeho břemeno nést – modlitbou, upřímným zájmem, rozhovorem, povzbuzením, vyžádanou radou, praktickou pomocí, je-li možná.

V našem příběhu vidíme pak další významný motiv. Oni čtyři, kteří „spolunesli“ břemeno toho nemocného, ho nesli před Ježíše. To hezky ilustruje, kde je nakonec možné dojít pomoci. Bible vybízí, abychom nesli břemena jedni druhých, ale nejsme to nakonec my, kdo zachraňuje z paralýzy života. Oni čtyři udělali to, co mohli, co bylo čistě na nich. Ujali se svého bližního v jeho nouzi a přinesli ho před Ježíše. Nebylo to snadné. Dost se u toho nadřeli, celkem dost riskovali a při tom bourání střechy si možná také leccos vyslechli. Ale cíl jejich pomoci byl zřejmý.

Jenom Ježíš může přinést spásu, záchranu. A tak to můžeme prožívat i my, když se snažíme naplnit onu výzvu Písma:
„Neste břemena jedni druhých.“ Ta výzva neznamená, že se máme stát mikromanažery v našem malém vesmíru, neznamená, že si máme osvojit nějaký „mesiášský komplex“. Ano, chceme a máme pro druhého vykonat, co je v našich silách. Ale v pozadí musí být vždy přesvědčení, že my sice smíme pomoci, ale jen Pán Ježíš může uzdravit, zachránit, proměnit.
Ve veškeré křesťanské službě jde o to lidem pomoci, aby se mohli setkat s Pánem Ježíšem a s jeho mocí, láskou a pomocí. Proto se ve vzájemné péči, naslouchání a pomoci také spolu a za sebe modlíme, čteme Písmo, povzbuzujeme ve víře. Neseme břemena jedni druhých, ale mějme při tom na paměti, že jen Ježíš může uzdravit a zachránit. V centru křesťanské péče jednoho o druhého tedy nestojí člověk, který pomáhá, ale Kristus, který zachraňuje.

Tak i v našem příběhu, jistě obdivujeme iniciativu, nápaditost, vytrvalost a lásku oněch čtyř mužů. Je to pro nás inspirující. Ale oni by jistě řekli: O nás tu nakonec vůbec nejde. Ježíš je ten, kdo může pomoci. A to je vlastně na celém tom příběhu to největší: Je kam a ke komu se všemi našimi paralýzami přijít. My se někdy vláčíme se svými starostmi a břemeny, snažíme si je také navzájem nějak ulehčovat a nadnášet. Ale nejsou zde jen možnosti naše lidské. Ti muži svého druha spustili před Ježíše. My lidé si můžeme navzájem pomáhat, podpírat se, ale jenom Ježíš může zachránit v tom nejhlubším slova smyslu.

To se v našem příběhu potvrdilo hned vzápětí. „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: ‚Synu, odpouštějí se ti hříchy.‘“ Možná pro mnohé překvapivé slovo. Před Ježíše je spuštěn ochrnutý člověk. Je zjevné, že ti, kdo ho spustili, touží po jeho uzdravení. Přicházejí s vírou, že Ježíš může jejich nemocného doslova postavit na nohy. Copak už nepomohl mnoha jiným? Ale Ježíš, zdá se, vůbec nevěnuje pozornost tomu, co trápí tělo toho muže na lehátku. Spíše ho zajímá jeho duše, protože mluví o odpuštění hříchů. Tímto překvapivým slovem Pán Ježíš ukázal, v čem nakonec spočívá uzdravení člověka a plná spása. Nejen v narovnání ochablostí či naopak křečí pokřivených končetin, ale především v odpuštění hříchů.

Ježíšova služba lidem šla skutečně velmi do hloubky. Lidé si pochopitelně nejvíc všímali toho, jak ochrnutí vstávají, posedlí jsou osvobozováni z moci zla a malomocní jsou očišťováni, jak slepí vidí a hluší slyší. Ano, to bylo samozřejmě něco naprosto mimořádného a jedinečného. Nikdo neměl takovou moc. Ještě nikdy se Boží moc a milosrdenství neprojevily v takové podobě a míře. Ale jakkoli to byla důležitá a potřebná služba, jednalo se o uzdravení těla. Ale ve hře bylo ještě mnohem víc. Uzdravení duše. Proto Pán Ježíš neuzdravoval jen neduhy těla, ale přinášel také odpuštění hříchů, přinášel smíření s Bohem.
Tím, že s ochrnutým hovoří nejprve o odpuštění hříchů a až pak uzdravuje jeho tělo, cosi naznačil. Totiž, že to vnitřní má přednost před tím vnějším. Odpuštění hříchů je přednější a důležitější potřebou než uzdravení těla. Ne vždy dokážeme takto uvažovat. Nakonec i u toho našeho ochrnutého bylo jistě nejpalčivější potřebou uzdravení těla. Ale Pán Ježíš přesto nejprve mluví o odpuštění hříchů. Říká tím, že tu jsou ještě závažnější neduhy, nemoci paralýzy než ty tělesné. A má na mysli ty duchovní. To, kde jsme nějak paralyzováni, ve vztahu k Bohu. Ježíši šlo vždy o uzdravení celého člověka, nejen jeho těla, ale i jeho duše. Nepotřebujeme jen lékařství těla, ale i lékařství duše.

V evangeliích je opakovaně použito slovo „spása“. Když Pán Ježíš někoho uzdravil, doslovně vzato ho „spasil“. I tímto způsobem je ukázáno, že Ježíšova služba šla mnohem hlouběji, za hranice viditelného. Zasahovala nejen tělo, ale i nitro, duši člověka. Na svou duši ovšem často člověk myslí skoro až naposled. Jako lidé nezřídka zůstáváme na povrchu. Ustrneme na tom, co je hmatatelné a tělesné. Ale i v případě uzdravení platí Ježíšovo: „Co prospěje člověku, kdyby všechen svět získal, ale své duši škodu učinil?“
Parafrázujme: Co by bylo platné člověku všechno zdraví těla, kdyby zapomněl na svou duši, na smíření s Bohem, na odpuštění hříchů?
Ovšem ani tělo nemocného z našeho příběhu nezůstalo bez Ježíšovy pozornosti a péče. Vzniklo zde napětí ze strany zákoníků, kteří nepoznali v mladém učiteli z Nazaretu Božího Syna, který má moc odpouštět hříchy. A Ježíš se ptá, co je lehčí, respektive těžší. Odpustit někomu hříchy nebo říci ochrnutému vstaň a choď?!

Pro zákoníky bylo obojí stejně nemožné. Ne tak pro Božího Syna. Aby jim demonstroval, že má jinou moc než oni, totiž moc k záchraně člověka, jeho těla i duše, řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů.“ K uzdravení zde došlo vlastně skoro jakoby navzdory zaslepenosti zákoníků. Jako potvrzení, že Ježíš má od Boha zvláštní moc. Moc nejen k uzdravení těla, ale i k odpuštění hříchů. Zřejmě to ale ani tak zákoníci nepřijali a nedali se přesvědčit. Nicméně to znamení tady je. Ježíš přišel jako Spasitel, zachránce člověka, jako lékař těla i duše.

Tak nechme k sobě dnes promluvit tento příběh evangelia, nechme jej promluvit v jeho různých rovinách. Nechme se povzbudit k tomu, co vidíme na oněch čtyřech mužích. Přemýšlejme nad tím, jak v našem společenství můžeme uchopit Pavlovu výzvu: „Berte na sebe břemena jedni druhých.“ Ne vždy se nám to daří. Přijměme i to povzbuzení, že máme s břemeny – svými i těmi, která nesou naši bližní, kam přijít. Tehdy doslova spustili nemocného před Ježíše. My tak můžeme činit přímluvnou modlitbou, vírou, slovem povzbuzení z Písma… Pamatujeme při tom, že my sami nejsme zachránci a spasiteli ani sebe ani druhých, ale můžeme si navzájem pomáhat ke Spasiteli a Pastýři Kristu přicházet. A přijměme i to povzbuzení, že v Kristu k nám přišel od Boha lékař nejen těla, ale i duše. U něj můžeme prožít pomoc a záchranu, která jde skutečně do hloubky, která nezůstává někde na povrchu. Je ale zapotřebí otevřít mu svůj život cele. Vpustit ho nejen do těch svrchních vrstev své existence, ale také pod povrch. Pak se teprve s námi může stát něco vpravdě hlubokého a převratného