Tématem tohoto týdne je výzva ap. Pavla týkající se každodenní připravenosti na setkání s Ježíšem Kristem, který je Světlo světa.

Jsme na úplném začátku adventu – což označuje příchod. Až nyní začíná opravdový předvánoční a vánoční čas. Nezačíná v říjnu, jak to známe, když navštívíme obchody a vidíme reklamy na Vánoce. Nezačíná v listopadu, když vidíme ozdobené město vánočními symboly. Ale začíná první adventní neděli – teda dnes. Dnes je ten čas, dnes nastala ta hodina. Ale k čemu? Jaký čas? Jaká hodina? Nevím jak vy, ale já ve svým životě, jsem měl občas chuť ten neúprosný čas buď zastavit, vrátit, nebo alespoň zpomalit. 

Vlastně někdy bych to chtěl i dnes. Chtěl jsem to včera, před týdnem, před měsícem. A víte co, ono se mi to nepodařilo. Nedá se to jako ve filmu Matrix. Nedokážu ten čas chytit a říct mu hele kámo, zpomal. Dokážeme ten čas na hodinách vrátit (jednou za rok). Ale v naších životech, ten okamžik, ta chvíle se už nevrátí. V podstatě se nic nestalo – jen to, že jsme spali, o hodinu déle.
Čas jako zvláštní veličina. A v dnešním světě jako vzácná hodnota, pro její nedostatek, která se nedá nahradit množstvím peněz, iPodem, či iPhonem. Žijeme přece v prostoru, který je vymezen časem. Náš život je ohraničený určitou chvíli. Mladí si často říkají, máme ještě čas, starý si řeknou, tak rychle to uběhlo. Jenže co dělat, abychom žili smysluplně?

Co znamená tento stále se zkracující čas, tato doba, v níž žijeme, to nám každoročně připomíná právě advent. Tak jako se zkracuje adventní čas zbývající do vánočních svátků, tak jako se zkracuje denní svit do zimního slunovratu, tak jako se zkracují uhořívající svíčky na adventním věnci, tak se zkracuje doba zbývající do příchodu Pána Ježíše Krista. Apoštol předpokládá, že to jeho čtenáři vědí. Apeluje na jejich selský rozum. „Víte přece, co znamená tento čas… Vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát.“ Je to logické, dobře to víme. Ale co to znamená pro nás? To znamená, píše apoštol, abyste procitli ze spánku. Každému se stane, že duchovně usne, jak o tom svědčí podobenství o družičkách, které čekaly na ženicha. Ale apoštol říká: ten čas, kdy je třeba procitnout, není před námi, ten už je tady. Už na nic dál nečekejte. Noc pokročila, den se přiblížil. Křesťan vidí běh lidských dějin právě v této perspektivě. Ne jako den, který se pomalu chýlí ke svému konci a blíží se noc. Apoštol tento běžný pohled obrací a říká, je to naopak. Teď je noc, ale blíží se den. To je zásadní poznání. Křesťan prožívá tuto dobu, tento čas, svůj život i celou historii lidstva ne jako ubíhání dne, který se chýlí ke svému závěru, a pak je nám líto, že pomalu ale jistě končí a blíží se noc smrti, ale naopak, že jde o veliké těšení, ano nedočkavost, tak jako ponocný, který čeká jitro, který čeká, až vyjde slunce. To znamená tento čas. Čas veliké naděje, čas, který přibližuje naši spásu.

Prožíváte plynoucí čas jako těšení, plni nadějného očekávání, kdy noc ustupuje a den se přibližuje? Moc se nám to nedaří, ale apoštol nás chce k tomuto pohledu povzbudit. Jestliže začneme vnímat čas tímto novým pohledem, jestliže se takto budeme dívat na dnešní dobu, tak to znamená, říká apoštol, že my v tom těšení smíme popustit uzdu své netrpělivosti a už se můžeme začít chovat tak, jako by už byl den.

Jak to zpravidla vidí lidé kolem nás? Svět má ještě noc, a tak žije zcela nepokrytě „v hýření, v opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech“. A kdo se k tomu nepřidává, kdo si nedopřává tato pokušení noci, je pokládán za zpátečníka, za staromódního člověka, který je o sto let pozadu. Všimněte si ale, jak to vidí apoštol Pavel. On to vidí zcela obráceně. Ten, kdo se s ostatními neoddává nemravnostem, není zpátečník, ale naopak je o krok popředu, je v pohledu apoštola pokrokový – zatímco druzí ještě mají noc, on už má den, on už žije jako za dne. On už skutky tmy odložil jako něco starého, překonaného, nepotřebného.

Vidíte, že víra člověka v životě nebrzdí, nýbrž táhne. To co brzdí, jsou ony skutky tmy, které je třeba odložit, odhodit, zříci se jich, jinak se dál nedostaneme.  Apoštol Pavel to říká zcela jasně: Jestliže cítíš, že potřebuješ odložit nějaký, nazvěme to třeba „skutek tmy“, tak to udělej. Jestli je ve tvém životě něco, s čím nelze radostně vítat příchod našeho Pána – prostě něco, s čím nemůžeš na denní světlo – tak to odhoď pryč. A Ježíš sám to říká s nadsázkou ještě vyostřeněji: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, prostě ji utni a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně.“

Tedy ještě jednou: Co znamená odložit skutky tmy? Co jsou to skutky tmy? To je to, (řečeno zbožně) co v mém životě nebylo osvíceno světlem Božího slova. Potmě se hřích vůbec nezdá být hříchem, protože potmě není vidět nic. Skutky tmy mohou být i věci, jejichž hříšnost není na první pohled zjevná. Dokud ovšem na ně nedopadne záře Božího slova. Také to nemusejí být konkrétní činy. Těmi skutky tmy mohou být myšlenky, slova, postoje, způsoby jednání. Jedno mají ovšem skutky tmy společné. Zbavují člověka pravé radosti a pravého života. Nabízejí radost náhražkovou, falešnou, podvodnou. Pravému životu škodí a přímo jej ničí. Kdo skutky tmy obléká, na příchod dne se netěší a chce, aby zůstala noc. Ale denní světlo je lepší než noční tma. Proto je potřeba skutky tmy svléct a místo toho obléct nový šat.
Na mnoha místech Nového zákona se život křesťana přirovnává k novému šatu. Tady máme hned dva obrazy toho nového odění. To první je „zbroj světla“. Proč zbroj? Protože o ten nový způsob života je třeba neustále bojovat. Je třeba podstupovat zápas o život svobodný od hříchu, o nový svobodný styl života. To samozřejmě můžeme zkoušet i bez víry v Boha a bez křesťanství, a může to mít jistě úspěch, ale k pravé spáse je tato cesta podle ap. Pavla pro člověka neschůdná – někdy se dokonce podobá jepičímu životu mnoha novoročních předsevzetí. Lepším řešením je, říká apoštol Pavel, obléci se v Pána Ježíše Krista. Tedy zahalit se do Ježíše. Do jeho
milosti. Do jeho lásky. Písmo praví: Neboť láska přikryje množství hříchů. Pak už se nemusí člověk schovávat ve tmě, ale může vyjít na světlo jako omilostněný hříšník. Obléci Krista samozřejmě neznamená zakrýt zbožným pláštěm naše neřesti a vášně, abychom je mohli dále páchat a jim podléhat, nýbrž je to možnost, jak vyjít na světlo bez obvinění a odsouzení, abychom mohli znovu žít řádně jako za denního světla. Tzn. autenticky, opravdově, upřímně, ne bezvadně, ale bez pokrytectví a zbožných masek. Obléci Krista neznamená stát se dokonalým a bezchybným člověkem, ale takovým, který nic neskrývá. Protože jeho viny vzal na sebe Kristus. I když kolem nás vládne temnota a dějí se skutky tmy, my sami smíme žít jako ve dne. Pravdivě, upřímně, poctivě. Smíme předběhnout dobu, předběhnout čas a žít už teď řádně jako za denního světla. Nebudeme pozadu, nebudeme zpátečníci, ani nepůjdeme s dobou, ale s Ježíšem budeme o krok napřed.

Jak říká apoštol Pavel, abychom procitli ze spánku. Abychom nezaspali na vavřínech našich povinností a starosti. A to nejhorší, abychom nepropásli dobu skutečného příchodu Ježíše Krista. Poznání, že Bůh přichází na svět, aby se stal služebníkem člověka, aby mu dal část své svatosti, je pramenem nevysychající radosti. Bylo by osudné odmítat tuto radost. Těšíme-li se ovšem a připravujeme na velké vánoční tajemství, na příchod Boha v lidské podobě na zemi, bylo by příliš jednoduché uvažovat o něm jen jako divák a pozorovatel.

Podstatné je, že mu dovolíme přijít k nám, že „otevřeme brány dokořán“. Chceme-li se podílet na velké vánoční radosti, tak něco je potřebné „udělat“: ne ale žádné velké a senzační věci, postačí, ukážeme-li dobrou vůli utvářet svůj život podle tajemství, jež Vánoce přinášejí. Možná se rozhodneme vyhradit si každý den zvláštní chvilku na modlitbu anebo dáme najevo přátelství někomu ve svém okolí.
Brzy však přijdeme na to, že tato předsevzetí nedokážeme dokonale naplnit, ale právě tím, že si uvědomíme svou bezmoc, otvírají se v nás dveře, jimiž může vstoupit Spasitel. Dokud jsme nezačali zpytovat hlubiny své bezmoci, necítíme jeho potřebu, a tak jsou před námi zavřeny brány velké radosti, kterou přináší Ježíš. Prožijeme-li bolestně vlastní neschopnost a zatoužíme-li po pomoci, jsme připraveni
přijmout osvobozující vánoční poselství.

Ten vánoční čas buď bude něco, co nám uteče mezi prsty, nebo to bude něco, co bude výjimečné. Třeba vzácné setkání s rodinou, příjemné povídaní s přáteli, zpívaní a zamyšlení v kostele. Můžou se z toho stát chvíle, na které nezapomeneme, okamžiky, které nám udělají a přinesou radost i potěšení.

Příběhy lidí:

Znám člověka, který říká, že, když nejde neděli do kostela, není to pro něj neděle.
Jiný zase trvá na pravidelných setkáních u snídaně, oběda a večeře, hezky společně.
Jeden zase povídá tolik, že to nejde už poslouchat a přece se to dá vydržet.
Vím o rodině, která se setkává, ne u televize, ale u zpívání a povídaní.
Znám manžele, které si tohle kázaní proberou ještě u nedělního oběda.
Zažil jsem víc než 30 lidí v místnosti, kde jsme se skoro nevešli, ale bylo nám dobře.

A jsou ještě jiné příběhy (a je jich mnoho) – to jsou vaše příběhy, které obohacují lidi kolem sebe. Je tady však jeden celkem odlišný příběh, který obohacuje každého z nás, o kterém jste už asi i slyšeli. Není to pohádka, není to scifi, nebude to fáma. Je o člověku, který přichází zrovna na Vánoce. Přináší také dar, který se nedá nahradit, který se nedá koupit. Ten dar je dáván z veliké lásky.

A vánoční svátky můžou být o stromečku, o dárečku, o adventním věnci, o pohádkách, o  rybě a bramborovém salátu, o tom všem Vánoce můžou být, ale v tom všem nezapomínejme, proč ten svátek slavíme. Někdo se nám narodil a přinesl nám záchranu. A my si to nemáme jenom připomínat, jako nějakou dávnou vzpomínku, jako něco, co se stalo hodně dávno. To očekávaní, ten příchod, ta úžasná radostná zvěst – má naplnit naše životy, naše domovy, naše město, jako něco co se odehrává dnes. Zatím jenom čekáme a chystáme se na příchod Božího Syna. Můžeme však už dnes přemýšlet, jaký dar spolu s mudrci mu k jeslím přineseme. To nejlepší, co mu můžeme dát je náš čas, modlitba a především náš život.

Zkusme v adventu myslet na své rodiny, abychom během vánočního volna měli odvahu dávat svůj čas svým blízkým, především dětem. Chápu, že před Vánocemi není moc času. Jak ale jinak chceme Vánoce prožít smysluplně, než že se na ně připravíme. Navenek to vypadá jako banální úkol. Ale věřím, že dokážeme už nyní v adventu moudře rozlišovat, co ještě musíme, co je důležité, a co bychom sice mohli udělat, ale nestojí nám to za námahu a vlastně to ani nemá skutečnou hodnotu.
Dobře prožité Vánoce nám nespadnou do klína.

Pane Ježíši, Ty sám nás ustroj a vyzbroj, abychom obstáli v každodenních nástrahách a bitvách ubývající noci. Abychom obstáli, až přijde ten Tvůj den. Vyznáváme, že když na to přijde, často podlehneme svým nedobrým sklonům i vášním. Býváme nerozhodní a rozpolcení. Slituj se nad námi! Pomáhej nám, abychom se včas přimkli k Tobě a tak poznali Tvou sílu. Amen.