Pálí nás to, jak nás posuzují druzí? A jak si myslíme, že se druhým jeví naše křesťanství – jestli je teda vůbec pozorovatelné? Nejrůznější pocity v člověku vyvolávají představy, co si o nás druzí mohou myslet. Vlastně i apoštola Pavla k tomuto dopisu do korintského sboru přivádí jisté rozladění, jaké řeči o něm někteří v Korintě vedou, jak ho někteří též vyzývají, aby přijel a podrobil se sebeobhajobě a vystavil se jakési vnitrosborové konkurenci několika vůdčích osobností.

Pavel několikrát takovouto soutěž řečnických schopností a soutěž lidské popularity odmítne. Ostře se vymezí proti měřítkům lidské moudrosti, které se prosazovaly v křesťanské obci. „My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste ti rozumní. My jsme slabí, vy jste ti silní. Vy jste ti slavní, my jsme opovrhováni. Jsme vyděděnci světa, na něž se všechno svaluje…“ odpovídá ostře Pavel.

Bůh nás poslal zvěstovat evangelium na jeviště divadla, do kterého si nikdo nechce koupit lístek. Jsme jako něco, co každý rád obejde a přitom na to civí jako na nehodu na ulici. Jsme ti, kteří nikam úplně nezapadnou. Vy jste si jistí sami sebou, ale my žijeme uprostřed slabostí a nejistoty. Vy můžete být druhými oceňováni a chváleni, ale s námi zametou – my se jen tak tak protloukáme. …

Ale když na nás pokřikují, my jim odpovídáme: Bůh vám žehnej. A když o nás rozmáznou drby, my se snažíme mít pro ně dobré slovo. – Tohle všechno se v té stejné kapitole dočtete. – A já když tahle Pavlova slova čtu, tak mi je blaze, jak to dobře napsal nejen za sebe, ale za všechny křesťany, kteří nemusí hledat oporu pro svůj život v hodnocení druhých či v momentálním obecném povědomí. V tom je svoboda a síla křesťanské víry, jak ji pro nás vyložil právě apoštol Pavel. Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. – Pavlovo množné číslo, v němž píše – ať nás pokládají – snad může opravňovat k tomu vztáhnout toto uvažování na každého křesťana, nikoliv jen na apoštola či církevního představeného.

Máme tu před sebou dva obrazy následovníka Krista:

První – jsme služebníci Kristovi. Jsme služebníci, nikoli Páni – nejsme páni nad sebou ani nad vámi. Nejsme odborníci na život, nejsme předlohy pro ztvárnění vzorových lidí, nejsme ti, kteří by všechno a všechny zvládali – to není naším úkolem. Nejsme kapitáni na lodi – by bylo nejpřesnější vyjádření, protože původní význam slova, který tu Pavel použije, není sluha, nýbrž námořník. Rozuměj tedy veslař na antické lodi, kterou poháněli najatí otroci. – Jsme najatí námořníci na lodi, jejímž kapitánem je Kristus. Ne náhodou je jedním z nejstarších křesťanských symbolů církve plující loď. Církev (sbor) je jako loď ve vlnách, my jsme námořníci. A stejně jako první učedníci při plavbách lodí přes Genezaretské jezero – taky my na své cestě lodí zažíváme i leccos nepříjemného. Není to vždycky jako vyjížďka výletním parníčkem po klidné hladině Labe. Máme za sebou i velké bouře. Víme, jaké je to nabírat vodu a nebezpečně se naklánět ze strany na stranu. Víme, jaký je to pocit, když většina lidí zůstane pěkně v suchu kdesi na břehu a ti u vesel nemají síly nazbyt. Víme, jaký je pocit, když loď dře kýlem o dno. Víme, jaký je to pocit, když námořníci mají strach a kapitán spí někde v koutku lodi – jakoby tu s námi vůbec nebyl. Jsme jako otroci u vesel, ale naším kapitánem je Kristus. Mít dobrého kapitána řeší spoustu problémů. Nemusíme rozumět všemu, jestliže máme zkušeného lodivoda. Pak se máme kam obracet a máme odkud očekávat ty správné příkazy.

Druhý – obraz křesťana: Jsme správci Božích tajemství. – Šafáři – mají kraličtí. V řečtině doslova: ekonomové. Hospodáři v domě. Ti, kdo bdí nad řádem domu či dokonce celé země. – Tak aspoň ten druhý příměr apoštolův je trochu sebevědomý. Sebevědomí je přece potřeba, ne? (Neradujte se předčasně, je uměním kazatele slova Božího vyložit cokoliv na první poslech jasného úplně opačně.)
Předně: Jsme správci Božích mystérií, hospodaříme s plány království Božího – potud apoštol – ale rozhodně nejsme jejich majiteli. Spravovat, nakládat, dělat, co dobrého lze dělat – to ano. Ale nikoliv si nárokovat království Boží, natož ho začít parcelovat či dokonce pronajímat. Je to ostatně tajemství, s čím nakládáte… není to uzavřený soubor pouček, není to moudrost, kterou byste mohli vystudovat, není to ani dílo, na nějž byste měli autorská práva. Máte to v hospodářském pronájmu a sami musíte poznávat, co všechno to znamená a co všechno to ještě bude znamenat. Tajemství. Žádné jasno ve všem. Žádný monopol. Nejsme bezpečnostní služba poslaná k tomu, aby uchránila Boží království. I když si na takovou ochranku Boha mnohokrát křesťané (všech konfesí) hráli.

„Od správců se žádá jen jediné…“ to mi přijde od apoštola nepřekonatelně odvážné.Považte, že apoštol národů – člověk, jehož si Bůh použije pro to, aby evangelium o Kristu bylo přístupné i pohanům a nejen věřícím Židům – tenhle křesťanský učitel napíše: Jedna věc se od vás žádá… Ne 10 (!), ani 5, ani 3. Ale jedno jediné (unum necessarium): Abyste zůstali věrní. Jsme-li správci evangelia (a nikoli autory), pak se nejvýš cení věrohodnost. Doslova: Aby byl nalezen věrným (heuréka!), kdo je správce Božích zjevení. Aby ten, kdo zrovna nakoukne do Božího domu, mohl říct: Heuréka, tyhle lidi vzbuzují víru. Tito lidé jsou věrohodní a kdo jim bude důvěřovat,ten se nezklame. Žádná jiná další podmínka pro dobré správcovství není na tomto místě uvedena.Nebo-li: Moji milí, bratři, – jakoby říkal apoštol – tohle „heuréka“ je vůbec na vás to nejpotřebnější.

Jestli jste důvěryhodní… jestli vzbuzujete víru… jinými slovy. Cokoliv jiného byste chtěli na mě nebo na sobě navzájem pozorovat… tak to raději nedělejte. Nehledejte nic jiného a už vůbec se neposuzujte. Bůh sám bude v pravý čas posuzovat, kdo je jak důvěryhodný. Bůh v pravý čas pochválí každého z vás. V pravou chvíli vás ocení.Teď na to není čas se hodnotit. Od Kristova příchodu až podnes stále platí: Na žádné souzení ještě není ten vhodný čas. – Asi je na místě otázka: K čemu je tedy teď vhodný čas? Podle apoštola zřejmě k tomu, abychom získávali jeden druhého k víře… svoji důvěryhodností.

K adventnímu charakteru tohoto času patří trojí zjištění:

1. Jsme námořníci u vesel jedné lodi.

2. Jsme správci tajemství evangelia, kteří mají být důvěryhodní, což je dostatečná kvalifikace.

3. Žijeme v době, která není vhodná k vzájemnému posuzování. To přenechejme Bohu, který se toho v pravý čas chopí