Advent se přiblížil ke svému vyvrcholení. Čtyři týdny uplynuly, čtyři svíce na adventním věnci hoří a ještě nějaký čas hořet budou. Změnilo se však něco v našich životech? Využili jsme tento čas k osobnímu ztišení a navázání užšího společenství se svým Zachráncem? Čtení z Lukášova evangelia nám dosvědčuje, že zaslíbení, vydané před staletími se naplnilo. Nenápadně. Tak, jak by to sotva kdo čekal. Dvě ženy, jedna už pozdním středním věku, druhá naopak ještě mladá, nezkušená, se stávají nástroji v Boží ruce. Obě přijímají úkol, který byl právě pro ně vybrán. Každá se s tím svým posláním musela osobně vyrovnat. Změnit svůj zaběhaný způsob života, aby v něm bylo místo pro nový život, který si Bůh přál a s nímž má velké záměry.

Změnit svůj způsob života, tak k tomu jsme zváni i my. A ne především proto, že tady kolem řádí nebezpečný virus, který do našich životů zasahuje a ohrožuje nás. Jde o něco mnohem důležitějšího. O to, co ovlivňuje nejen naši přítomnost, nýbrž i budoucnost, ba přímo věčnost. Apoštol Pavel křesťany ve Filipis, a samozřejmě i nás k této důležité změně povzbuzuje. Připomíná nám, že stejně jako se naplnila Hospodinova zaslíbení o příchodu Mesiáše, naplní se i zaslíbení o Ježíšově druhém příchodu. Budeme připraveni? Svou epištolou nám podává cenné rady.

1. Radost

Není mezi námi nikdo, kdo by nevěděl, co je to radost. Třeba dobrý pocit z toho, že se nám něco podařilo. Nebo úsměv na tvářích dětí, když uvidí rozzářený vánoční stromeček. Nebo potěšení z toho, že vyšetření dopadlo dobře. Ano, radost pro nás není ničím neznámým. Radost má ovšem také svoje ohraničení. Vidíme to právě o Vánocích. Radost ze setkání s druhými, z dárků, které jsme dostali i z těch, které udělaly radost druhým. To všechno rychle pomine, radost vyprchá. I to jeden každý známe.

Co nám tedy apoštol radí? Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Radovat se v Pánu, radovat se právě v Adventu a o Vánocích z toho, co pro nás Pán vykonal. Je to krásné, připomínat si, jak se Boží Syn do tohoto světa narodil. Pěkný příběh, který každého chytne za srdce. Ale tady jde o víc než jen o legendu, o trhák, který nás má zaujmout, jde o víc, než jen o tradici, kterou je třeba dodržovat. Jde o dílo Boží. O Boží čin, skrze který Hospodin zachrauje svět, který na Něj zapomněl. Vždyť Bůh celému světu právě v tento čas připomíná: Člověče, vždyť já se k tobě stále skláním. Dávám ti novou a novou příležitost, abys prohlédl, abys poznal mou lásku i své odcizení.

A co víc, Boží dílo o Vánocích nekončí! Pokračuje! Vrcholí až o Velikonocích. Ježíšovou dobrovolnou smrtí za hříšníky, a já i ty k nám patříme! A tak když nás apoštol vybízí, abychom se radovali v Pánu, pak nám vlastně říká: Nezapomeňte na nic z toho, co jsem pro vás učinil! Nezůstaňte na povrchu. Nezůstaňte pouze u mého narození, připomínejte si i Ježíšovu golgatskou oběť na kříži, připomínejte si Jeho vzkříšení.

Tak toto má být zdrojem naší radosti. Radosti, která je trvalá, není závislá na našem zdraví, věku, roční době, počasí… Radovat se vždycky znamená radovat se neustále, tzn. pořád. Advent totiž i Vánoce rychle pominou a nastanou dny všední, obyčejné. A abychom v nich obstáli, abychom měli sílu do toho všeho, co nás čeká, povzbuzuje nás apoštol, abychom nezapomněli a připomínali si, co našemu životu dává opravdový smysl. Bez Boží lásky, bez Božího sklonění se k nám, bez Ježíšovy oběti by byl náš život prázdný. Proto: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

2. Mírnost

I toto je slovo, které dobře známe. Mírný. Klidný, Tichý. Pokojný. Takový bývá člověk, který si váží lidí druhých, který se nad ně nepovyšuje, nevyhledává spory, nemusí za každou cenu vyčnívat, ani nemusí mít poslední slovo, naslouchá i přijímá názory druhých, a především si dokáže zjednat autoritu a pozornost bez toho, že by musel křičet nebo řvát. Známe takové i ty druhé. Ke které skupině patříme? Ke které skupině patřím? Zkusme přemýšlet, kdy jsme na druhého křičeli, vyjeli po něm, a kdy jsme někoho pochválili, trpělivě mu naslouchali. Jak to apoštol píše? Co nám radí? Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Nezapomeňme, že Pavlova slova jsou určena křesťanům prvotní církve. A také nám. Svým chováním na veřejnosti, v jakémkoli společenství, doma, v práci, ve sboru, a kupodivu i tehdy, když jsme sami, nebo když se domníváme, že nás nikdo nevidí ani neslyší, se projevuje naše povaha, náš charakter.

Mírnost jistě nemá nic společného s netečností, s lhostejností. Takoví nemáme být. Se zlem, nespravedlností, pomluvou, falší se nemáme smířit. Náš nesouhlas, či náš boj proti všemu pokryteckému, hříšnému či sobeckému, má však jasná pravidla. Příkladem nám je Kristus. Vždy na každého měl čas, pro každého měl pochopení, nikoho neodsuzoval. Proto i my buďme mírní, protože křikem ani zlobou Kristovu věc, i kdybychom byli stokrát v právu, neprosadíme. Pamatujme, že Boží Syn přichází. Přichází, aby soudil, tj. odměnil a potrestal. Nechtějme být ani soudci, protože bychom se mohli snadno dopustit křivdy. A samozřejmě, nechtějme být ani odsouzenými.

3. Starosti

A pak tu jsou zmíněny starosti. Prosím vás, kdo by je neměl. Doléhají i na věřící. Dokonce i faráře a biskupy. Že by však byly něčím nemístným, proti tomu apoštol nepíše. Nesděluje: Ty, jestli jsi správným křesťanem na správném místě, nebudeš mít žádné starosti, bolesti, trápení, nemoci, obavy, strachy… Kdepak. Bát se o život vlastní, nebo život těch, které milujeme a na kterých nám záleží, je přece samozřejmé. V takovém případě je obava o druhého projevem naší lásky, našeho zájmu. Tedy, pokud nejsme přehnaně úzkostliví, pokud nevidíme nebezpečí za každým rohem.

Starosti ovšem mohou být chápány ještě v jednom smyslu. A to, když se staráme, pečujeme, namáháme se, aby něco fungovalo, rozvíjelo se, rostlo. Třeba naše církev, třeba náš sbor. Taková péče vyžaduje určité vydání energie, času, i finančních prostředků. Takže se nezřídka ocitáme uprostřed trojúhelníku: sbor, rodina, práce. Co dřív? Čemu, komu dát přednost? Má to smysl? Jak na to?

Znovu nám apoštol radí: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. On neříká: netrapte se v tom smyslu, že je to všechno zbytečné a k ničemu. Ale ukazuje nám, jak na ty své starosti, na tu svou starost o něco, o někoho. Jakoby říkal: Hlavně při tom všem nezapomínejte na Pána Boha. Jej proste o pomoc, radu. Nechtějte všechno řešit sami! Obracejte se na Něj. On vám pomůže. A tak nemusíme panikařit ani lomit rukama, při vší své starostlivosti i všech starostech, pamatujme, že na nic nejsme sami!

4. Pokoj

Tak pokoj, klid v duši je nám apoštolem zaslíben. Opět to známe, ale spíš z toho opačného, negativního. Kolikrát se nám už stalo, že jsme všemi starostmi a úvahami, jestli jsme na nic nezapomněli, jestli to dobře dopadne, ani nemohli spát. Kolikrát jsme se budili obavami, a už jsme nemohli dospat. Kolikrát bylo naše pyžamo naším potem tak promočeno, že jsme ho mohli kvůli svému neklidu ždímat.

Právě proto jsme si připomínali ta apoštolova slova o radosti, mírnosti a starostech. Protože každý z nás toužíme po pokoji, vnitřním klidu, po osobní vyrovnanosti, smíření s tím, co prožíváme a tím, co bychom chtěli prožívat.

Proto tedy: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

Když se vám to bude dařit, když se o to budete snažit. Když své starosti budete předkládat Bohu, pak Boží pokoj bude převyšovat každé vaše pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Tak to je apoštolova rada, kterou máme nejenom slyšet, nýbrž se jí i držet. A kdybyste to přesto nezvládli, kdyby se vám přesto nedařilo, pamatujte, Pán je blízko. Ten stav vašeho života nebude panovat napořád. Pán přijde a pak všechno prostoupí jeho láska, pokoj a milosrdenství. Tak hlavu vzhůru! Nejsme sami! Pán je blízko!