Tématem tohoto týdne jsou 4 důležité aktivní slovesa z listu Judova. V nejkratším listu Bible jsou nám ve 2 verších znovu zopakovány základní doporučení – určitým způsobem lze říct “kořeny” nebo “základové pásy” naší víry. Boží výzva pro život každého křesťana. To nejdůležitější o čem máme přemýšlet, jak máme žít, co máme dělat. A taky důvody proč. Pán Bůh udělal již 1000 kroků směrem k nám, zde nám apoštol připomíná, jaký krok máme dělat my. Každý den. Stále znovu a znovu. Aktivně.

Čekáte rádi? Většinou ne … právě máme za sebou období adventu – tedy čas očekávání a příprav. A ruku na srdce, asi už je většina dospělých i dětí ráda, že “čas čekání” je už za námi. Právě advent nám připomíná, že nejen měsíc před vánocemi, ale veškerý čas našeho života je dobou příprav. Zvěstuje, že před sebou máme příchod Ježíše Krista – nejen jako věc Betlémské minulosti, ale jako možnost každého příštího okamžiku. Počítat s tím, být na to připravený je pro lidský život rozhodující. Tím nabývá celý jeho čas mimořádné naléhavosti.

Zvláštní ovšem je, že zatímco v našich přípravách každé čekání zdržuje a trpělivost nám při nich dochází, adventní poselství právě jimi ty přípravy charakterizuje. Čekejte, očekávejte, trpělivě očekávejte, to je podle Písma podstata těch příprav. Takovou podobu mají mít. To je něco, co má advent vnést nejen do této předvánoční doby, ale do celého našeho přístupu k času a životu. Právě pro to, co je nám obvykle vzdálené a nemáme pro to pochopení, nás chce advent získat.

My většinou čekáme, až když jsme k tomu okolnostmi donuceni. Čekáme neradi. Čekání má pro nás pachuť nemohoucnosti, závislosti, kdy nám něco brání realizovat naše plány, kdy nemůžeme už teď dosáhnout svého cíle. Do našich plánů vstoupilo něco cizího, co nemůžeme ovlivnit, a tak musíme čekat. Je to znamení toho, že nemáme situaci plně pod kontrolou. Proto je vnímáme jako ohrožení.
Žijeme totiž v představě, že je život šťastný jen tehdy, je-li podle nás, máme-li volné ruce, abychom uskutečnili svoje plány, máme-li v něm hlavní slovo. A tomu čekání protiřečí. Odhaluje, že nezávisí jen na naší aktivitě a na našem rozhodnutí. Z toho býváme nesví, naplňuje nás to nejistotou a obavami. Proto se utíkáme k činnostem, kde se zdá výsledek jistý, kde ho můžeme dosáhnout vlastními silami. Pokoušíme se vyhnout té nejistotě života, který by byl dílem ještě něčeho jiného, neznámého, nač by nezbývalo než s prázdnýma rukama čekat.

Právě k tomu nás ale autor Judova listu zve: “Budujte svůj život na přesvaté víře.” Víra, bratři a sestry, není nic jiného než důvěra, která se otevírá tomu, co není z nás. Víra, důvěra – to je vztah. Budovat na ní svůj život, znamená nestavět ho jenom sám na sobě, nebudovat jej jenom na tom, co jsme s to vlastními silami zajistit, prosadit, narežírovat a nachystat. Kdo staví na důvěře, ten ví, že i kdyby se mu povedlo vybudovat si nebe na zemi, bude to jen ubohá náhražka, protože to podstatné si nemůže dát sám. Proto se té nejistotě a čekání nechce vyhnout. Ví, že náš život nikdy nemůže být plný a šťastný, nebude-li navštíven, nebude-li obdarován.

Proto také autor vzápětí píše o modlitbě – “modlete se v Duchu svatém“. Modlitba je touha po životě ve vztahu, která chce vést život jako dialog. Pokud jde o skutečný rozhovor, také musíme čekat na odpověď a nikdy předem nevíme, k čemu nás dovede. Právě to předem neznámé ho odlišuje od samomluvy, která může být dokonalá, a přesto je chudá a nudná a většinou i směšná.

S důvěrou a s modlitbou je to, jako když vstupujete do manželství. Vpouštíte do svého života svého partnera, a proto už nikdy nemůžete o své budoucnosti rozhodovat sami. Vzdáváte se kontroly nad svou budoucností v důvěře, že ten, kdo ji teď spolu s vámi tvoří, vás má rád.
O tom je, bratři a sestry, ta přesvatá víra – o důvěře, která nemusí všechno zaplnit vlastní činorodostí, protože doufá, že v tom prostoru, který uvolní, když ji zbrzdí, přijde ke slovu ten, kdo ji má rád, že je to prostor pro jeho lásku a milosrdenství. Proto se nebojí, že neuskuteční všechno, co si předsevzala. Doufá, že když vytrvá v otevřené věrnosti, o nic nepřijde. Naopak, může být obdarována dosud nepoznanou radostí. A oč mnohonásobně více nás miluje Kristus než manžel/manželka? Juda píše toto: “uchovejte se v lásce Boží” – znamená to že se v důvěře máme schoulit v Boží dlani a zůstat tam, v bezpečí, v Jeho milování.

Bez téhle důvěry musí člověk vždycky prosadit svou, musí si svůj ráj nachystat a předem znát výsledky. Nemůže čekat, nemůže nic pustit z ruky, nemůže snést ten čas bez výsledků, ztrácí trpělivost. A to je, jak píše apoštol, původ roztržek. Celý jeho dopis je o těch, kdo si svou duchovní pohodu chystají sami, kdo jí už chtějí mít hotovou a nesnesou proto žádnou nejistotu.
Bez důvěry je aktivita projevem strachu. Bojíme se o svou budoucnost, bojíme se toho neznámého, co je mimo naše plány a představy, a když jsou ohroženy, útočíme, kopeme kolem sebe, nemůžeme ustoupit, neznáme slitování. Máme zkrátka strach. Čím méně důvěřujeme, tím těžší je tomu destruktivnímu jednání odolat.

Očekávání je totiž náročné. Naznačuje to citát z listu Tesalonickým. Apoštol v něm své čtenáře poroučí Bohu slovy: “Pán pak spravuj srdce vaše k lásce boží a k trpělivému očekávání Krista” v novém překladu k “trpělivosti Kristově“. Očekávání vyžaduje trpělivost. A už samo to slovo prozrazuje, že má něco společného s utrpením. Trpělivost bolí, znamená něco vytrpět. Přinejmenším ten tlak, že se očekávané neděje v rytmu, který je nám vlastní. My už něco předpokládáme, zařídili jsme se podle toho, a bolestně narážíme na to, že se to ještě nestalo. Někdy naprosto prakticky, jindy v mysli, ve svém přirozeném načasování. Musíme zapírat sebe sama. Je to také zápas. Ovšem ne s druhými, ale sama se sebou. Zápas o výdrž, zápas o otevřenost.
Udržet svoje očekávání poctivé, tedy otevřené, to je opravdu těžké. My ho obvykle spíš podmiňujeme naplněním svých přání –  říkáme: “už aby ta bolest přešla”, “až budu zdravý”, “až zase budu moct něco dělat”, “až budu mít všechno hotové” … Naše očekávání se do těch přání snadno zamotá tak, že chceme sami nadiktovat, jak se má naplnit. Jde vlastně zase jen o tu touhu prosadit své představy, která nic jiného nechce, nečeká a proto ani přijmout nemůže. Není-li po jejím, je všechno špatně.

Opravdu otevřené očekávání vypadá jinak. Příkladem může být vyprávění o Marii a Alžbětě. Nejvíc ho asi vystihuje Mariina odpověď: “Hle jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.” Z předešlého rozhovoru je přitom jasné, že si Marie nedovede přestavit ani, jak by se to slovo mělo naplnit, ani co všechno to pro ni bude znamenat, ale přesto k tomu říká své ANO. Neurčuje co a jak se má stát, vydává se tomu v důvěře, že to, co pro ni Bůh připravil, bude dobré. Proto dá na Jeho slovo, proto s ním spojuje svou budoucnost, proto později o všem, co se stane, rozvažuje ve svém srdci.

O naději, která přesahuje naše představy a plány je asi nutné přemýšlet. Nebude pro nás možná hned očividná. Ale důvěra čeká, že ji objeví, a proto si s ní i se sebou chce dát práci, proto nad tím, co se děje přemýšlí, zvažuje to, ohledává ze všech stran, doufá, že
pozná, co dosud neviděla. Čekání není pasivita, ale práce na sobě. A někdy taky větší dřina než vánoční úklid nebo cukroví. Není snadné odolávat sobě – svým strachům, zbrklým jistotám, zaběhaným pohledům, lenosti, která vždy spěchá vyšlapanou cestou.

Kdo si z víry neudělal jen posvěcení vlastních přání, kdo tu otevřenost důvěry poctivě žije, ten má pro tu tíži, i pro její slabé chvilky pochopení. Ví, že pochybnosti nezasluhují výčitky, disciplinární řízení nebo zatracující soud. Potřebují pomoc a oporu. “S těmi, kdo pochybují, mějte slitování,” vybízí apoštol.

Čekáme společně. Pomáháme si čekat. Vzájemnou laskavostí a pochopením pro odlišné tempo druhých osvědčujeme svou důvěru v příchod milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista. K Boží lásce a trpělivosti Kristově patří i ta naděje, která hned netlačí na pilu a dovede dát druhým čas.