Jestlipak vás při čtení tohoto textu napadlo, k čemu nás to tu apoštol Pavel vlastně vybízí?  My, křesťané, máme být těmi, o kom lidé řeknou: „To jsou ti nepřizpůsobiví!“

Ano, našim úkolem je patřit mezi nepřizpůsobivé. Není dobrým svědectvím pro naše okolí, jestliže křesťané drží ústa a krok s lidmi konformními a nijak nevybočují z řady. Latinský překlad tu užívá výraz „nolite conformari“ – buďte nonkonformní. A sloveso, které tu apoštol Pavel použil v řečtině, znamená: nepřijímat podobu, být odlišný, lišit se. Ptáme se, od koho nebo od čeho se máme odlišovat? Četli jsme, že máme být jiní než tento věk. Nemyslí se však tato aktuální doba, v níž žijeme. Slovo aión znamená celou dobu, kdy existuje svět. Je to věk světa tohoto. Křesťané však patří jinému věku, věku Božího království. Jsou to dva rozdílné světy, které nejdou dost dobře skloubit dohromady. Nepodobají se sobě navzájem. Ježíš to říká i politikovi Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa.“

Proto se ani občané Božího království nemohou podobat občanům tohoto světa, a proto také apoštol píše – podle kralických: „nepřipodobňujte se světu tomuto“. To ovšem, jak kolem sebe vidíme, přináší nesnáze. Naše kultura nemá ráda odlišnost. A proto nemá ráda ani opravdové křesťany. I to říká Ježíš: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“

V čem je ale ta odlišnost od světa? Pojem nepřizpůsobivosti vyvolává představu něčeho ztuhlého, strnulého, nepružného, nepohnutelného, nějaký zafixovaný neměnný stav. Ale nic není vzdálenějšího pravdě. Apoštol rozhodně nenabádá k nějakému zapšklému konzervatismu. Jeho představa je radikálně jiná: Nepřizpůsobujte se, ale proměňujte se! Tedy, zdá se, že je to vlastně opačně: Svět je ten zatuhlý organismus, zamrzlý ve svém hříchu a svých stereotypech, zatímco křesťan se mění a tím se odlišuje, vzdaluje od formy světa.

Ano, svět, prostředí, v němž žijeme je jakousi formou, která lidi formuje, dává jim svou podobu, v níž mají zatuhnout tak, aby byli všichni stejně formovaní. Ale křesťan nemá přizpůsobovat svůj tvar a podobu nějaké uniformitě. Křesťan nesmí při styku s okolním světem vytuhnout a pasivně přijmout podobu světa. V latinském překladu čteme: „sed reformamini in novitate sensus vestri.“ Reformujte se do nové mysli. Buďte  reformovatelní. V řečtině se mluví o metamorfóze mysli. Tedy o proměně, změně tvaru. Proto apoštol musí v jedné větě říci obojí zároveň, aby nedošlo k omylu: Křesťan má zůstat tvárný, ale v žádném případě nemá přijímat tvar tohoto světa. Lidé kolem nás to bohužel často vnímají opačně. Totiž že svět a společnost se vyvíjejí, zatímco křesťané se svými předpotopními názory ustrnuli někde ve středověku.

Ale ustrnutí v jakémkoliv věku je právě ono přizpůsobování se věku tomuto. Jestliže i naše křesťanství se podobá jakýmsi středověkým obřadům, pak je to známka, že jsme své živé křesťanství nalili do formy tohoto věku, kde ztuhlo na kost a není schopno se proměňovat
neustálou obnovou svého smýšlení. Když převáží forma nad smyslem, pak dojde k tomu, že i naše bohoslužba je formální a jestli jsme se jí přizpůsobili, pak nám jakákoli proměna činí potíže. Jenže mysl, proměňovaná Duchem svatým, potřebuje svobodu, prostor, mít možnost se odlišovat, být jiný, nonkonformní, měnící se jako živoucí organizmus. A mělo by to mezi námi být znát. To se může podařit jen tehdy, když budeme sami sebe přinášet a vnášet do bohoslužeb.

Apoštol říká: „Vybízím vás, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“
Co znamená, přinášet sami sebe jako oběť? To znamená jít do toho naplno, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. Nic povrchního. Povrchnost je kopírováním tohoto světa. Přinášet sebe jako oběť Bohu znamená vzdát se sám sebe, svých nároků a práv a vydat se cele Bohu. Tedy pochopit, že nejsme sami svoji. Ale že cele patříme, náležíme Bohu jako jeho vlastnictví. Tady nejde o obětování jedné hodiny nedělního dopoledne pro povznesení duše k Bohu. Jestliže do bohoslužeb nevnášíme celý svůj život, své starosti i radosti, své pochyby a bolesti, své otázky a naděje, ano i své hříchy, pak nepřinášíme sami sebe jako oběť Bohu a naše bohoslužba pak není to pravé ořechové. Ten však, pro koho je život s Bohem každodenní zkušenost, prožívání vždy nové Boží milosti na každý den, pro toho je bohoslužba, a to nejen ta společná nedělní, nýbrž bohoslužba všedního dne, logickým důsledkem jeho vztahu k Bohu.

Takový člověk svůj život neustále konfrontuje s Bohem, prosí, děkuje, stěžuje si, chválí, naříká či oslavuje vždy směrem vzhůru k  nebesům. Pak nejde o nic formálního, ale o přirozený, logický projev naší zbožnosti a služby Bohu. I v té řečtině to tak zní: tén logikén latreian hymón – logická služba vaše. Jestliže takto prožíváme svou službu Bohu, jako své  naprosté sebevydání a živou, svatou, Bohu milou oběť, pak je logické, že se budeme na každý den ptát, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Křesťan, který ustrnul v nějaké stereotypní formě, jíž se cele přizpůsobil, už bohužel necítí potřebu se takto znova a znova ptát. Ten má jednou provždy jasno, co je dobré a co zlé, co je Bohu milé a dokonalé. Jestliže jsme se i my takto přizpůsobili a ztratili svou tvárnost, pak právě nám platí apoštolova výzva: „Proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“

Shrněme si, k čemu všemu nás apoštol vybízí:

1) Křesťané patří mezi nepřizpůsobivé občany. Budou vždy pro tento svět jaksi neforemní.

2) Přinášet sami sebe Bohu znamená jednak, že se celý náš život promění v bohoslužbu a zároveň že i naše bohoslužba, jak společná tak osobní, bude plná života, plná všeho, co Bohu přinášíme. Bude logickým vyústěním všeho, co prožíváme.

3) Naše trvalá  reformovatelnost se projeví i tím, že budeme otevření nejen pro nové otázky, ale i pro nové odpovědi, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Modlitba: Pane Bože, odpusť nám, že se tak rádi paktujeme s tímto světem a usilujeme o jeho přízeň, namísto toho, abychom svědčili o přítomnosti tvého království mezi námi. Znovu se ti cele vydáváme a prosíme, dej, ať je celý náš život přirozenou a tobě milou bohoslužbou a naše bohoslužba ať je upřímná. Amen.