Křesťanská víra staví Ježíše naroveň samému Bohu. „Pán můj a Bůh můj“, vyznává dříve nevěřící Tomáš. A celá křesťanská církev všech dob vyznává, že Ježíš „vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce všemohoucího“.

Není to troufalé – označit člověka Ježíše za Boha? Není to vlastně proti smyslu biblické víry, která od počátku do konce protestuje proti zbožštění jakéhokoli člověka – i toho sebe zbožnějšího? Nejsme proti tomu všemu, když vyznáváme nazaretského tesaře jako s Bohem dokonale sjednoceného? Není v tom nějaká pohanská mytologie, když zařazujeme Ježíše z masa a kostí do centra Božské trojice?

Leckdo to tak může brát a těžko mu to budeme vyvracet. Ale neměli bychom přehlédnout, že ve vyznání „vstoupil na nebesa“ jde mnohem více než o představu nějakého nadzemského prostoru. Jde o význam Ježíše pro nás, prosté smrtelníky. Mohli bychom to vyjádřit slovní hříčkou – nejde ani tak o to, že Ježíš vstoupil na nebesa, jako o to, že na nebesa vstoupil Ježíš. Toto vyznání, jako ostatně všechna další, která křesťanská církev přijala, vyvolávají otázku: A co já s tím? Co se mi v mé životní cestě otevírá, když vyznávám Ježíšovo nanebevzetí?

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. On nelpěl na své výjimečnosti, nýbrž sám sebe zmařil. Vzal na sebe způsob služebníka, ponížil se,  v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“

To je tedy konkrétní cesta, která se nám v Kristu otevírá. Takové smýšlení má být mezi námi. Je to cesta poslušnosti Bohu, dokonce v ponížení, v oběti, až i v sebezmaření.

Jsou to všechno dnes vlastně velmi nepopulární věci: Dnes máme mnohem větší prostor svobody, než dřív. Ale pro mnoho lidí se možnost svobody mění spíš v touhou po naprosté nezávislosti na čemkoli. A to pak vede  člověka ke špatným koncům. Přestávají platit základní pravidla soužití. Jaképak Kristovo: „Já jsem cesta, pravda a život“! Každý má svou pravdu a neochvějně si za ní stojí. Jakápak věrnost a poslušnost Bohu: to prý může vést jen k nesnášenlivosti a náboženským konfliktům! Lépe na Boha zapomenout a nahradit si ho „něčím nad námi”

A jaképak ponížení – dnes je třeba být úspěšný, prosadit se, jít za svým cílem. To je žádoucí budoucnost. Jaképak ponížení. Nezištnost, ochota ustoupit, přiznat chybu – to se dnes nenosí.

A oběť? Utrpět škodu? Vzdát se něčeho, nasadit se pro druhé? Jen výjimečně se dnes takhle člověk zachová. Jen si všimněme, co všechno se přepočítává na peníze. Stačí rčení: čas jsou peníze. K životnímu trendu patří komfort, životní úroveň, společenské postavení. Nenápadná práce, nezištná a často neviditelná služba lásky nejsou příliš v úctě.

Samozřejmě si můžeme vážit lidí, kteří se poctivě vypracovali, domohli se majetku. Ale ještě víc je třeba si vážit každého, kdo dává ze svého, aby pomohl druhým; kdo nečeká na vděk; kdo obětavě slouží bez nároku na chválu a odměnu; kdo nelpí na svém postavení a občas i v ponížení – přesto však s vnitřním pokojem – koná  dílo lásky. A takoví lidé jsou. Nedávno jsem jednoho takového osobně poznal. Vzděláním je jaderný fyzik. Nyní jezdí pro Adru a jiné charitativní společnosti s náklaďákem do zemí, kde je zle. V pase má razítka Čečenska, Afganistánu, Srbska, Albánie. Není na prvních stránkách novin. Proč taky, kvůli publicitě to nedělá.

Cestu pokory, ponížení, obětavé lásky nám ukázal  právě Ježíš. Věrně a poslušně naplnil své poslání. Dal dokonce svůj život… Proto ho Bůh vyvýšil nad vše a dal mu jménu nad každé jméno. Jinými, obraznými slovy: „byl vzat na nebesa“ . To všechno, abychom pochopili, že jen tímto způsobem bytí může být zachráněna lidská duše, může být zachráněn tento svět.

Ekonomika je důležitá, úspěch potřebný, peníze prospěšné, komfort příjemný – to všechno ano, ale bez obětavé lásky, bez nezištné a nenápadné služby, bez poslušnosti Bohu, se z toho všeho stávají modly, které vedou člověka do záhuby. Pán Ježíš právě jako zosobnění pravdivějšího, důležitějšího rozměru života je vyvýšen, je vzat na nebesa, stává se Božím Synem – a jeho jméno září nade vším.

Tato cesta k Bohu, cesta na nebesa, je zaslíbena všem lidem. Každé koleno se zde v úctě a následování může sklonit, každý jazyk může vyznat, že Ježíš Kristus – ten služebník milosrdenství, ten obětovaný beránek – jest Pán.

Bez Krista Ježíše, bez jeho způsobu života, není naděje a není nebe. Ani u Boha, natož mezi lidmi.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, v pokoře a úctě se skláníme před tvým příkladem. Tebe Stvořitel oslavil a vyvýšil, tobě dal moc nade vším. Tebe smíme následovat. Prosíme, dávej nám sílu, pomáhej nám a buď stále s námi. AMEN