Každý z nás žije sice v jiných poměrech, naše lidské bytí se však sbíhá do jediného těžiště. Tím je jádro, od kterého se odvíjí naše myšlení, ve kterém krouží naše obavy a strachy, je to jádro, ve kterém se rodí naše nálady, naděje. Toto jádro je ústředím našich životů, tam je všechno, co jsme!

Víme všichni (někdo dříve, jiný později), že naše životy nestojí na tom, jak a co jíme, nestojí na tom, kde a jak dlouho bydlíme a dokonce nestojí ani na tom zda a kolik máme dětí a vnoučat nebo kolik vyděláváme. To jsou věci důležité, ovšem v rozhodující chvíli ani trochu podstatné. Dnešní neděle je určena tématem Božího milosrdenství. Milosrdenství Boží je to, co umí naše životní centra prostoupit a poznamenat. Abychom se právě od toho odvíjeli jako lidé, aby na tom stál náš život, aby z toho vycházely naše pohledy a nároky, které máme a očekávání, která si chceme ještě splnit. Milosrdenství Boží však stojí na zjevení Kristově a svědectví apoštolů nám Biblí podává jedinečnou pomůcku, jak o své jádro pečovat a jak s ním zacházet, aby bylo právě tím, co spojuje lidi bez ohledu na věk, pohlaví, místo života a stav peněženky. A co pomáhá dělat z lidí tvory milé, důvěryhodné a obětavé.

V dněšních čteních jste slyšeli dva biblické oddíly. Hovoří o tom, co znamená Ježíšova služba pro nás. V evangelijním slově o tom mluví sám Ježíš a použil k tomu známý obraz služby o člověka jako služby pastýře o ovečku. Byl to obraz srozumitelný jeho posluchačům tehdy, je to obraz stejně srozumitelný většině lidí dnes. Ovšem jistý problém je v tom (a o tom Ježíš také mluví), že není pastýř jako pastýř a že ovečka se nemá spokojit jenom tím, že ji někdo dovede na pastvu.

Člověk má slyšet, jak mohou být pastýři různí a že péče o něho ze strany Boží a jeho Syna je prvotřídní a bezkonkurenční. V tom chce být použitý obraz jedinečný a exkluzívní. Ostatní pastýři jsou jen náhražky a většinou to jsou pacholkové. Neumí poskytnout ani srovnatelnou péči. Do kázání politika pochopitelně nepatří, ovšem k tomuto obrazu se jistá poznámka nabízí. Existují ti, kdo usilují o to pečovat o lidi a spravovat jejich životy. Každý z těch, kdo kandidují, se snaží dělat dojem, ukazovat, že hodlá být správcem, jakého ještě nikdy nebylo. Není to úplně pravda, je to spíše dojem, který se tvoří než skutečné odhodlání. Po volbách víme, že to byla opakovaně funkční finta na lidi. Lidé podle toho reagují, mnozí tak, že k volbám ani nechodí, protože se na tom nechtějí podílet, jiní tak, že se snaží dozvědět více
o jádru jeho života – z čeho žije, co je zač, jak přemýšlí a čemu věří.

S tím pracuje apoštol Petr ve svém listě. Dejme tomu, že to píše všem, i nám dnes. On však už nezůstává u takové idylky pastýře s ovcemi, jak to krásně vypadá na horách. To je tak idylické, že to samo o sobě rozvíjí různé další fantazie o tom, jak se ten pastýř stará, jak je obětavý a všímavý, ale to patří spíše do života dětí. Apoštol ve svém textu staví před oči něco jako vyšší školu zbožnosti. Protože pokud křesťané, stojící na tom, že patří do ovčince nejlepšího Pastýře, mají něco vykonat, tak určitě ne tím stylem, že budou kopírovat všelijaké zkušenosti ze života oveček. Apoštol vcelku zřetelně řekl: tohle už máte za sebou, to patří do doby ovčího bloudění. To patří do doby primitivního náboženství, které si přivoní tu i onde, ale stejně z ničeho nežije než z přirozeného shánění potravy a živočišného boje o přežití.

Je třeba říci, že apoštol nás svým slovem nešetří. Dobře, že tak činí. Vždyť skutečně lepší zastánce a ochránce než Kristus Pán není. Jsou jen ti, kdo ho kopírují, ale nevydrží. Nikdo z nich nedojde tak daleko, že by se za svěřené stádečko obětoval, a už vůbec ne, že by za ně položil život. Možná by to mohla být taková křesťanská předvolební otázka různým kandidátům: Kam až jste schopni dojít v práci k prospěchu svých lidí? Kdo je ochoten a připraven obětovat sám sebe a svůj život proto, aby ostatní mohli žít? Apoštol čeká, že tato otázka položena směrem ke křesťanům neskončí trapným odkašláváním a zaváděním řeči. Apoštol vlastně říká, že to, že už nejsme bloudící ovce, ale stádo dokonalého Pastýře a strážce duší.

Ten, kdo žije z dobrodiní svého Pastýře, nehledá, zda se mu neděje nějaká újma, jak apoštol předpokládá o pár veršů výše. Naprosto samozřejmě předpokládal apoštol, že po té, co bylo zjeveno tak obrovské Boží milosrdenství, už nic nebude jak dřív. Ovčinec s dobrým Pastýřem je ustaven, nezboří ho žádná hrůza pozemská ani podzemská, protože to je garantováno a tak zaslíbeno. Láska Boží takové věci působí a každý, kdo tuto lásku Boží staví na první místo mezi motivy svého života, ten umírá pozemskosti.

Asi bych to měl říct spolu s apoštolem, že takový člověk umírá hříchům a je živ spravedlnosti. Přiznávám se, že mi tato apoštolova pozice nejde snadno přes rty. Jsme hodně pevně spojeni se svou zemí, nedokážeme se osvobodit, nedokážeme nahlížet na sebe a svou
budoucnost očima svého Pastýře. Vystrašeně bekáme, jestli přežijeme, že jsme malí a že misijně pracovat se nám nechce. Snadno se rozpálíme k hněvu nebo zlé a škodolibé ironii. Bojíme se těch větších a bohatších. Těžko se mi říká, že snad právě u nás beze zbytku platí, že rány Kristovy nás uzdravily, jak předpokládá apoštol. 

Mám totiž jednu útěchu, proto nelámu hůl. Jednak vím moc dobře, že ani za dob apoštolů, v době toho velikého křesťanského počátku a vzmachu, neplatilo všechno tak, jak apoštol čekal a dotahoval, co mu vyplývalo z Božího jednání v Ježíši Kristu. To ale není ta
podstatná útěcha. Útěchou je, že tím, že Pastýř-Kristus vstal z mrtvých a zaslíbil nám dar svého Ducha, tak ani v tom nejžalostnějším stavu nejsme u konce. Stále víme, že smíme znovu a znovu začínat. Jako se každým dnem objevuje světlo, tak se každým dnem obnovuje volání Pastýře k člověku a věřím, že z něho člověk začne u nás zase žít opravdověji a plněji. Vždyť tak, jak žijeme, nelze
žít dlouho. Proto je dobré, že Petrův hlas doléhá až k nám. Že k nám doléhá jeho dotvrzení, že pozvání, které máme naplnit, lze vykonat, když i v naší době pro to existují všechny předpoklady.

Proto je útěchou ale také to, že i kdyby se mi nezdálo, že se něco dobrého skrze křesťany děje, tak že existuje ještě pohled Boží a ten vidí, co já nevidím. Tedy, že i moje/naše měřítka se nemusí naplňovat a měřítka Boží ano. Třeba v nenápadnu, v tichosti, bez humbuku a bez slídivých médií. Nedovedu si totiž představit, že by náš svět se vším hlomozem, ruchem, odposloucháváním a podvody měl mít budoucnost, pokud by ani Pán Bůh nevěděl, proč mu stojí za to svět dále zahrnovat svou milostí.

Proto zpívejme chvály Bohu za jeho milosrdenství a radujme se z toho, že se právě nás dotýká a dává nám velikou naději.