Přál bych vám do následujících dní hojnost pokoje. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že pokoj není něco, co na nás jen tak spadne a pak to prostě máme. Opravdový vnitřní pokoj je totiž možný jen tam, kde se nehádáme sami v sobě. Tzn. že naše přesvědčení i jednání je ve shodě. Odborně se tomu říká integrita. A to je přesně to, co se skrývá v samotném jádru posledního z Ovoce Ducha – sebeovládání.

Čtení: Daniel 1,1-19

Slovo sebeovládání může na první pohled působit velmi negativně. Může působit jako nepříjemné nucení se do něčeho, do čeho se nám vlastně vůbec nechce, nebo jako odpírání si něčeho, co se nám naopak hrozně moc chce. To je ale zavádějící. Sebeovládání spíš znamená, že dokážu doopravdy dělat to, co chci. Je to tedy ve skutečnosti něco nesmírně pozitivního – je to ohromná svoboda, která s sebou nese notnou dávku vnitřní vyrovnanosti a pokoje, protože mé svědomí (ovlivněné jednáním) i moje mysl (přesvědčení) jsou v souladu.

Nedostatek integrity naopak způsobuje veliké vnitřní napětí. Přesně to, co popisuje apoštol Pavel v 7. kapitole listu Římanům: Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. (v. 21)
Je pravda, že toto napětí mezi chtěním a činěním provází nás křesťany po celý život, dokud neodložíme naše tělo i s hříšnými
sklony, ale na druhou stranu nás Pavel upozorňuje, že navzdory tomuto vnitřnímu zápasu nakonec Duch v životě křesťana přece jen může vítězit: Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.(8,2)

I. ŽIVOT S DOBRÝM SVĚDOMÍM

Možná při pohledu na příběh o Danielovi a jeho přátelích příliš nechápeme, proč čtyři mladí Judejci odmítají královské lahůdky, které byly pro všechny ostatní dobré. Musíme si ale uvědomit, že pointa příběhu je někde jinde. Nejde tady o jídlo, ale jde o to, že Daniel a jeho přátelé prostě odmítají kompromis. Podstoupili určité riziko pro dobré svědomí.

Zdá se, že královské lahůdky obsahovaly druhy jídla, které Židé podle zákona jíst nesmí a navíc byly patrně také úzce spojeny s pohanským obětováním. My např. víme, že Židé běžně přinášeli zvířata k oltáři, obětovali krev Hospodinu a teprve pak si toto posvěcené maso zbavené krve odnášeli domů. A podobně i maso a víno na královském dvoře patrně pocházelo z rituálních obětí pohanským bohům, což byl pro zbožné Židy veliký problém. Pokud si měli zachovat dobré svědomí, existovala jen jedna možnost – odmítnou královské lahůdky a žádat něco, u čeho si mohli být jistí, že to nebylo zasvěceno pohanským bohům, tedy zeleninu, která vyrostla někde vedle na zahrádce a prostě se utrhla a dala hned na stůl.

Apoštol Pavel ve svých listech patrně naráží právě na tento příběh, když vysvětluje, jak je důležité, abychom žili ve shodě se svým svědomím. „Raději jez jen zeleninu, když tě tíží svědomí při pohledu na maso a víno, které ti nabízejí pohané.“ (Ř 14,2) Problém jídla totiž
zůstával živý i pro prvotní církev. Zatímco křesťané z pohanů měli v otázce jídla mnohem větší svobodu, křesťané z Židů by často nad
stejným jídelníčkem poskvrnili své svědomí. A co na to apoštol? Vysvětluje, že důležitější než nějaký objektivní teologický princip, je
v tomto případě svědomí. A uzavírá to celé radikálním prohlášením: „Cokoliv není z víry (co je proti svědomí), je hřích.“ (Ř 14,23)

II. INTEGRITA VŠEDNÍHO ŽIVOTA

Možná si říkáte, co to vše má do činění s námi. My dnes už přece neřešíme zda je nějaké jídlo dostatečně kulticky čisté. Musíme si ale uvědomit, že pointa příběhu není v jídle, ale spočívá v dobrém svědomí. Jídlo představuje pouhý příklad, na kterém se otázka svědomí kdysi zcela jasně projevila. Dnes možná najdeme spousty jiných a vhodnějších příkladů, ale myšlenka zůstává stejná. Bůh chce, abychom před ním žili s dobrým svědomím, abychom byli lidmi integrity, lidmi, jejichž jednání a přesvědčení jsou ve shodě.

Navíc, zkusme domyslet, co všechno s sebou postoj čtyř judských mládenců z našeho příběhu nese. Jsou zde totiž věci, které jsou pro nás mnohem aktuálnější než otázka jídla. Tak například jejich postoj ke kariéře. Muselo jim být přece jasné, že pokud to chtějí na královském dvoře někam dotáhnout, tak bude mnohem moudřejší dopustit se určitého kompromisu a jíst bez vyptávání jídlo, které král rozkazem přidělil všem mladým adeptům na budoucí královské dvořany.

Tím, že tento kompromis odmítli, do značné míry svoji kariéru ohrozili. Navíc riskovali nejen problémy vlastní, ale také problémy muže, který je měl na starost. Jistě jim to někdo vyčítal: „Proč děláte drahoty kvůli jídlu? Proč tak komplikujete život svému opatrovníkovi? Buďte té lásky a udělejte ten kompromis aspoň kvůli němu.“ Je zajímavé, že si i navzdory těmto komplikacím stáli mladí Judejci na svém. Dobré svědomí jim za to zjevně stálo.

Dokážeme i my takto svobodně přistupovat k vnějším tlakům např. v zaměstnání a jednat bez kompromisů? Nebo se nakonec nad svými nadřízenými „ustrneme“ a pouštíme se do věcí, se kterými naše svědomí nesouhlasí? Sebeovládání znamená odmítnout pokušení jít
cestou nejmenšího odporu a riskovat problémy pro zachování dobrého svědomí. Všimněte si, že v případě judských mládenců se to nakonec vyplatilo. I když riskovali neúspěch u krále, byli to nakonec právě oni, kdo uspěl nejvíc. A já věřím, že totéž platí dodnes. Nakonec je pro každého dobrého zaměstnavatele přece jen lepší mít v týmu lidi integrity, na které je opravdu spoleh, než hlavy plné kompromisů.

A pak je na našem příběhu zajímavá ještě jedna věc. Královské lahůdky byly jistě na první pohled mnohem přitažlivější než každodenní porce salátu s mrkví a pórkem. V takové situaci není jednoduché zachovat se podle svého přesvědčení a nepodlehnout choutkám těla. Jenže, když se nakonec podvolíme tělu, koho tím nejvíc trápíme? Sami sebe. Pak se za to odsuzujeme a máme problém přijmout se. Jsme rozpolcení, protože děláme to, co nenávidíme a nedokážeme dělat to, co chceme. Jsme v zajetí vlastní tělesnosti.

Pán Bůh ale nechal zapsat dnešní příběh do Bible právě proto, aby nám ukázal, že sebeovládání se vyplácí. I když ti mládenci na první
pohled lidsky ztráceli, nakonec došli mnohem dál než ostatní.

III. SJEDNOCENÍ MYSLI A ČINŮ

Někdo namítne: No dobře, bylo by to skvělé umět se ovládat tak jako čtyři mládenci z našeho příběhu, jenže jak něčeho takového docílit?
Jak můžu své tělo vést ke shodě s myslí? Apoštol Pavel v listu Římanům zdůrazňuje, že jedinou obranou před tělesností je zákon Ducha. Co to znamená? Že naše tělo může umrtvit (přemoci) jen Boží Duch. Sebeovládání je totiž ovoce Ducha, nikoliv ovoce lidské snahy.

Jediným řešením je otevřít se víc Duchu. Dát mu prostor. Jak? Mé srdce musí být blízko Pánu, musím zůstat napojený jako ratolest na Božském kmeni, a pak mnou bude proudit míza Ducha svatého, která mi dá sílu k sebeovládání. Kdoví, možná že Bůh dopouští, abych tak často padal v některých oblastech života jenom proto, abych si víc uvědomil, jak zoufale ho potřebuji, a abych se k němu víc přiblížil. Řešení totiž nespočívá v tom, že se musím víc snažit, ale v tom, že se víc přiblížím k Pánu. Setkávám se opravdu každý den s Kristem, nebo si jen „čtu z Bible a modlím se“?

Je moje mysl plná Božích obrazů o pravém životě, nebo je spíš plná obrazů světských, které hrají na strunu těla? Jenže, jak se můžeme přiblížit k Bohu, když jsme tak nedokonalí, tak hříšní a nedokážeme se ovládat? Na to je třeba odpovědět proti-otázkou: Na co spoléháme ve svém vztahu k Bohu? Co nás opravňuje k tomu, abychom k němu v modlitbě přistoupili? Naše skutky nebo pouhá Boží milost? Přiznejme si, že k němu vždycky přistupujeme jen jako hříšníci, ať nás svědomí obviňuje málo nebo moc. On nás v lásce přijímá úplně stejně ať jsme se dopustili jen zdánlivě malého přestupku nebo velkého hříchu. Proto za ním můžeme a máme přijít úplně kdykoliv. Naší jedinou nadějí je to, že Bůh sám vymýtí hřích z našeho života mocí Ducha a dá nám sílu k novým skutkům.

A víte co? Pán není vůbec překvapen tím, že nedokážeme žít z vlastních sil. On to ví lépe než my sami. On ví, že bez Ducha nemáme šanci. Tak proč se zdráháme, proč váháme, proč se cítíte nepřipravení a nehodní? Ďábel říká, že musíme nejdřív něco udělat, něco změnit, než budeme hodni předstoupit před Pána a žádat ho o pomoc. Duch ale říká něco jiného. „Pojď takový jaký jsi, pojď teď hned. Jsi spasen pouhou víru a z víry také musíš žít. I sebeovládání je jen a jen můj dar. To se nedá natrénovat ani uměle vyrobit, ale je to něco, co se prostě projeví v životě těch, kdo jsou blízko Kristu.“

A tak přijměte nakonec celou sérii o Ovoci Ducha jako pozvání do Boží blízkosti a ne jako jalové moralizování, abyste se
polepšili. Toužíte nést ovoce Ducha? Bez Pána nemůžete učinit nic, ale zůstaňte v něm a pak jistě ponesete hojné a trvalé ovoce