K Velikonočnímu týdnu patří nejenom příběh o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma na oslátku, ale také příběh, který se odehrál těsně předtím a který najdeme ve všech evangeliích, i když pokaždé v trochu jiné podobě. Mohl by mít nadpis “O marnotratné lásce”, “O penězích pro chudé” nebo možná také “O zlobě učedníků”, v Bibli ho však najdeme pod neutrálním názvem “Pomazání v Betánii”.

Tehdy u Lazara musela být zvláštní atmosféra. Do Jeruzaléma je to už jenom kousek, jenom pár kilometrů. Za pár dnů bude Ježíš zatčen, vyslýchán, odsouzen a ukřižován. Židovská rada už vydala na Ježíše zatykač. A Ježíš a všichni ostatní kolem stolu to ví. A sedí tu Lazar, kterého jenom před několika dny Ježíš vzkřísil z mrtvých. Co všechno se teď honí hlavou těm kdo jsou tu spolu s Ježíšem?

Možná právě ty poslední události, vděčnost za Lazarův život, radost z Ježíšovy přítomnosti a také předtucha, že se taková chvíle už nemusí nikdy opakovat, vede Marii k mimořádnému činu. Bere do ruky alabastrovou nádobku s olejem z pravého nardu, urazí jí hrdlo a olej vylije na Ježíšovy nohy.

Nardový olej. Starověký vzácný parfém. Dnes se vonné složky parfémů rozpouští v lihu, tehdy ve starověku se používal olivový olej. Byl mimořádně drahý. Vyráběl se z nardu, který roste v Nepálu v Himalájích. Odsud se nard přivážel přes Indii a Persii (dnešní Irán) do oblasti Blízkého východu. To se samozřejmě odrazilo v ceně. Bylo toho libra, tedy dnešních 327 gramů. To představovalo 300 denárů, roční plat dělníka. Bratru dnešních 300 tisíc. To si nemohl dovolit každý, jenom bohaté dívky měly nádobky s nardem jako součást svojí výbavy. 

A Marie vezme nádobku, ve které se nardový olej uchovával a všechen ho vyleje na Ježíšovy nohy. I ta nádobka byla vzácná. Vyráběla se ze vzácného druhu průsvitného mramoru, který pocházel z Egypta. Měla úzké hrdlo, aby se parfém mohl dávkovat jenom po kapkách a nebylo možné ho nechtě vyplýtvat příliš mnoho. A tak, pokud chtěla olej neodkapávat, ale vylít, musela ji rozbít. Tak to popisuje evangelista Marek.

Nač taková marnotratná ztráta? “K čemu takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat a peníze dát chudým!” rozčiluje se Jidáš. Ale určitě nebyl sám a kdybychom tam tehdy seděli my, ptali bychom se asi stejně.

Je to smutné, ale většina lidí, kteří byli s Ježíšem k němu přišli ze sobeckých důvodů. Nemocní přišli proto, že doufali, že Ježíš uzdraví i jejich nemoci. Chudí a hladoví přišli, protože věděli, že u něho se dočkají soucitu. Jeho učedníci ho následovali, protože mluvil o království a oni chtěli být u toho. Farizeové a zákoníci číhali na každé jeho slovo a chtěli ho nachytat. Mnoho lidí šlo za ním, protože byli zvědaví, jaký zázrak Ježíš zase udělá. Většina lidí tam byla proto, že od Ježíše něco chtěli. Nenajdeme žádný záznam, že by někdo přišel k Ježíši a řekl: “Pane, miluji tě.” A jenom málokteří se vrátili mu poděkovat, když byli uzdraveni.

Ale Marie je naplněna láskou a našla způsob, jak ji vyjádřit. A Ježíš neodmítá projev její lásky. Rozumí jí a vidí její motivy. Dokonce ji nechá, aby mu utřela nohy svými vlasy. On si cení vzácné Mariiny lásky. Cení si lásky těch, kteří ho přijali jako Mistra a Pána.

Může nás Marie v něčem inspirovat?

Vzala tu nejcennější věc, kterou vlastnila a dala ji Ježíši. Její láska se projevila velkorysostí, možná až marnotratností. Ale láska není láskou, pokud počítá náklady. Dává všechno. Nepřemýšlí nad tím, kolik dá a kolik si nechá. Neodkapává jenom trochu, aby jí nechybělo. Není to tak, že my často dáváme Bohu ze svých přebytků? Až co nám zbude? Dáváme čas, který máme navíc, dáváme peníze, které nám nebudou chybět, službu, která neomezí naše vlastní zájmy. Po kapkách odměřujeme to, co Pánu Bohu dáme, aby nám nevznikla žádná škoda, aby nám nechybělo. A když slyšíme o štědrém dávání, tak si možná řekneme, no dobře, tak trochu přidáme. Ale to jsme špatně pochopili, o co v tom příběhu jde. Nejedná se přece o to, abychom místo jedné kapky dali dvě! Pán Bůh nepotřebuje žádné almužny, nepotřebuje naše peníze, ani náš čas, nepotřebuje ani naše schopnosti, On má všeho dost. “Mé je stříbro, mé je zlato, je výrok Hospodina zástupů.” (Ag. 2,8)

V tom příběhu je ale ten olej vlastně úplně vedlejší. Marie dala Ježíši v prvé řadě svoje srdce. O naše srdce jde! Po tom Ježíš touží! Vstoupit do něj a proměnit je. Takový člověk pak nepočítá a neodměřuje, ale dává s radostí, protože je plný vděčnosti za to, co sám přijal a ví, že i kdyby dal sebevíc, tak nikdy nemůže splatit ten dluh lásky, který vůči Ježíši má. Ale Bůh nevyžaduje, abychom splatili svůj dluh. Chce jen, abychom přijali to, co pro nás udělal a milovali ho za to.

Marie je pokorná. Bylo ctí pomazat druhému hlavu. “hlavu mi olejem potíráš” říká žalmista. Ale Marie se necítí být tou, která má právo pomazat Ježíši hlavu. Pokorně se sklání k Ježíšovým zaprášeným nohám a na ty vylévá olej. Vůbec ji nenapadlo, že by se jí mohlo dostat té cti, aby Ježíši pomazala hlavu. Nejde jí o to strhnout pozornost na sebe. Ježíši patří první místo. Ježíš je ten hlavní u stolu a ona vyznává, že je její Pán a Mistr.

A ani se netrápí tím, jak reagují ostatní. O Jidášovi je zmínka, že byl zloděj a je vidět, jak šikovně odvádí pozornost od sebe a obrací to proti ní. Mohlo se to přece prodat a peníze dát chudým! Bude to její vina, když teď chudí budou mít hlad! Z cizího se vždycky dobře utrácí. Ale Marie se nenechá vyvést z míry a mezitím utírá svými rozpuštěnými vlasy Ježíšovy nohy. Rozpuštěné vlasy byly známkou nemorální ženy. Při svatbě si je každá dívka sepnula a už nikdy se neobjevila na veřejnosti s rozpuštěnými vlasy. Copak si Marie neuvědomuje, v jakém světle ji budou vidět druzí? Ale Marie se netrápí nad tím, jestli jí druzí zazlívají její skutek nebo jestli se na ni samotnou dívají přes prsty. Ona chce uctít Ježíše. Kolikrát my děláme věci kvůli druhým. Kvůli jejich uznání a ocenění. A když lidé naši snahu neocení, jsme zklamaní. Anebo dokonce znechucení, když se setkáme s kritikou nebo odmítnutím. A nechceme být ani za blázny. Máme rozpaky, když máme projevit svoji víru, protože máme obavu, že se setkáme s nepochopením. Láska k Ježíši osvobozuje od obav z nepochopení a reakce okolí.

Její skutek se stal svědectvím o její veliké lásce pro generace dalších křesťanů až do dneška. V Markově evangeliu Ježíš říká: “Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.” (Mk. 14,9) Když se podíváme na závěr evangelií, znovu a znovu tam nacházíme výzvy ke zvěstování evangelia, ke svědectví. “… dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.” (Sk. 1,8) zaznamenal Lukáš ve Skutcích. Budete mi svědkové. Vy jste ti, kteří tu dobrou zprávu o Boží lásce a vykoupení ponesete dál. A učedníci to naplnili a zvěstovali evangelium nejenom Židům, ale také pohanům. A to, co udělala Marie je také svědectvím. Ale dovnitř církve.

Kolik vzácných lidí jsme potkali v církvi. Čím nás jejich život oslovil? Tím, že uměli dobře hospodařit s penězi? Svojí vlídností a rozvahou? Nebo obětavostí a nasazením pro službu? To jsou samozřejmě dobré a vzácné věci a v církvi jsou potřeba jako sůl. Ale to, co nás především oslovuje, to, co nás inspiruje k hlubší víře, to, co církev potřebuje v prvé řadě, jsou lidé, kteří si zamilovali Ježíše. Láska k Ježíši, to je to, co církev potřebuje ze všeho nejvíc.

Před nějakým časem jsem dostal mail od svého přítele, který mi napsal: “Církev potřebuje takové postavy, které by byly vzorem svou vírou, obětavostí, přístupem k druhým lidem.” Ano, církev je církví tehdy, pokud v ní jsou lidé, kteří jsou inspirací, kteří jsou příkladem svojí vírou. Svým zápalem. Svojí touhou po Boží přítomnosti. Svojí láskou k Ježíši. Tam se pak šíří nádherná vůně, která naplní celý dům.

A takovými lidmi máme být i my. Marie je pro nás příkladem pokory, vděčnosti a lásky. A pokud se náhodou setkáme s odmítavou reakcí, třeba i v církvi, vzpomeňme si na dnešní příběh, vzpomeňme na Marii, a nenechejme se odradit.