Janovo evangelium líčí další ze sedmi zázraků – znamení, která Ježíš činí. Po uzdravení syna královského služebníka v Galileji přichází Ježíš do Jeruzaléma a tady se setkává s člověkem, který se snaží dobrat uzdravení ze svého postižení. Zmíněný rybník Bethesda se v Jeruzalémě skutečně nalézal (jeho zbytky byly archeology objeveny) a nejspíš s ním byla spojena i ona legenda o oné uzdravující síle vody v určitém okamžiku. To využívá evangelista k vylíčení velmi podivného příběhu o uzdravení bez happyendu.

Situace je vlastně velmi vyhraněná – uzdraven může být pouze ten, kdo to stihne jako první. Člověk upoutaný na lůžko de facto neměl šanci to stihnout. Musela to být děsivá situace nevraživé konkurence, neboť uzdraven mohl být jen jeden z těch, kdo to potřebovali. Ježíš si ke svému činu nejspíš vybírá člověka, který to potřeboval nejvíc, jehož frustrace dosahovala největší míry. Prostě neměl žádnou šanci se dostat ke zdroji zdraví. A to už 38 let. Rozhovor mezi ním a Ježíšem je také zvláštní: onen nemocný/postižený si ani pořádně nevšimne, nač se ho Ježíš ptá, ale zůstává v myšlenkách soustředěn jen na svou vizi, tj. dostat se jak první k tomu zázračnému rybníku. Ježíš mu nicméně zdraví vrací pouhým slovem. Žádná námaha není zapotřebí, žádné zázračné gesto, jen příkaz. Evangelista nám nesděluje jinou reakci toho uzdraveného, žádné díky, žádnou další komunikaci jen uposlechnutí toho příkazu „Vstaň, vezmi své lehátko a choď“. Což je poněkud absurdní – ten člověk tam chodil s tím svým lehátkem, sice poslechl, ale dál nic. Protože však byla sobota, nedalo to spát Židům a ti se na něj obořili. On trval na svém, že to má dělat, ale když oni chtěli znát jméno toho léčitele, nevěděl, kdo to byl. Nikdo z nich nežasne nad tím, co se stalo, žádné díky, nic. A on se ani nezeptal na jméno. Sice se uzdravil, ale zůstal soustředěný sám na sebe, žádná otázka, žádný pohyb někam dál. A pak přichází – jakoby z čista jasna – Ježíšovo varování tomu člověku – „už nehřeš“, tvé fyzické postižení není tím nejhorším, co tě mohlo a může postihnout. Na to on pochopí, kdo ho uzdravil, a jde to, opět poněkud absurdně, sdělit právě těm, kdo se na něj obořili. To dá Ježíšovým odpůrcům podnět k tomu, aby Ježíše chtěli zlikvidovat.

Opravdu zvláštní příběh: ten uzdravený se sice fyzicky uzdravil, ale zůstal zapouzdřený sám v sobě, nic de facto nepochopil. Uzdravení samo o sobě vůbec nemusí vést k tomu, aby se člověk změnil a ušel kus cesty ve svém vývoji. Ježíšovi protivníci, kteří jsou převážně v Janově evangeliu souhrnně charakterizováni jako Židé (v tom příběhu jsou nicméně všichni Židé: Ježíš, ten nemohoucí i oni kritici), nevnímají dobro, které se stalo, nevidí evidentní zázrak, a místo díků a úžasu vyjadřují své pohoršené a výhružné „ale“ – ale bylo to v sobotu, a to se nesmí. Předpisy o sobotě jsou jim víc než Boží zásah. To jim dává důvod k nenávisti a touze Ježíše zlikvidovat. Cítí se ohroženi a ohrožený člověk kolem sebe kope. Uzdravení se tu tak stává konfliktním potenciálem, který vede až k touze po Ježíšově fyzické likvidaci. Ježíš je zdrojem zdraví a života, ale naplno to platí jen tehdy, když k tomu člověk připojí své ano, svůj aktivní postoj, následování. Zázrak sám o sobě nemusí vést ke změně postoje, k víře a jejímu růstu. V tomto případě vlastně naopak – vede ke střetu, kontroverzi.