Pro dnešní den byla vybrána evangelní stať nesoucí název „O závažnosti slov“. Ježíšova metafora o stromu a ovoci se v tomto textu váže jednoznačně ke slovu, ale obraz o stromu a ovoci použil Ježíš i k vykreslení důležitosti skutků. To můžeme číst v Matoušově evangeliu 7,17-20: „Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ V této stati jsou pod pojmem dobré ovoce myšleny tedy spíše skutky. Ale v našem textu Ježíš mluví o slovech a jejich závažnosti přesto, že používá stejného obrazu se stromem a ovocem. I toto je jeden z důkazů, jak nezbytné je vidět všechny biblické texty a všechny Ježíšovy výroky v kontextu a souvislosti s jinými texty a výroky.

Z našeho uváděného oddílu z Matoušova evangelia vytrženého ze všech souvislostí by se mohlo zdát, že křesťanství je pouze důraz na slova, tedy vyznání a víru. Ale plnost křesťanství to je především pokora a neuzavřenost – myslím teď neuzavřenost před různými biblickými texty a Božím povoláním ke službě. Křesťanství je vším jenom ne zkratkovitým, šablonovitým chováním, i když mnoho církví a sekt vytrháváním určitých textů popírá jejich nejvlastnější smysl, totiž tvořit celek s těmi ostatními. Jenom tak můžeme získat nadhled, tolerantnost i prostor pro Boží zásah a oslovitelnost. Tím se vyhneme křesťanskému primitivismu majícímu blízko k farizejství. Hovořím o tom proto, že daný text je jako stvořený pro jednostranné vyzdvižení. Ale vedle závažnosti slov, zdůrazňované zde Ježíšem, platí i verše listu Jakubova: „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i mrtvá víra bez skutků.“

Perikopu o závažnosti slov pronesl Ježíš k farizeům a zákoníkům. To je zřejmé z jeho oslovení „plemeno zmijí“. Takto by Ježíš neoslovil nikoho jiného. K farizeům a zákoníkům hovořil Ježíš nejčastěji a i tato stať je adresována především jim. Kristus na tomto místě zdůrazňuje, že kvalita řeči je podmíněna vnitřní kvalitou člověka.

Tomuto faktu blízký výrok „Čím srdce přetéká, tím ústa mluví“ – chápaný jako lidové úsloví je také třeba doplnit jiným příslovím „Na ústech med, v srdci jed.“ A to je dnes ve společnosti i církvi vůbec nejaktuálnějším problémem. Žel Bohu řeč zlých lidí nevypadá na první pohled vždy zle a charakter každého člověka není v řeči odhalitelný. Žijeme v přemíře slov, kterým nevěříme a vůči kterým jsme hluší. Z historie i poněkud nedávné je vidět, jak lehce se lidé nechali napálit dobrými slovy, aniž se dostatečně přesvědčili o kvalitách jejich propagátorů. S faktem přemíry prázdných slov, která nejsou měněna ve skutky, nýbrž naopak jsou skutečností popírána, nemůže jedinec nic udělat. Avšak morální povinností každého čestného člověka, a zvláště pak křesťana je, aby nepředstíral víru v tato slova, hesla, fráze a floskule a nevytvářel tak vhodné prostředí pro jejich šíření. Nejen texty nepravdivé či prázdné mluvení, ale i pasivita, lhostejnost a mlčení na nesprávných místech a v nesprávných situacích, kde by bylo nezbytné se ozvat a vymezit, má svůj podíl na atmosféře i celkovém stavu nejen společnosti, ale i církve.

Je-li totiž ze zlého srdce vynášeno i dobré slovo, ztrácí na své kvalitě již tím, že je použito k zlým anebo zastírajícím a maskujícím cílům. A z námi rozebíraného biblického pohledu nakonec opravdu dobré slovo může říci jen dobrý člověk, neboť dobré slovo je dobré tím, že za ním nejsou skryty vedlejší úmysly. Dobré slovo musí být vždy upřímné nebo alespoň s dobrým úmyslem vyslovené. Dobré slovo nemůže být vyřčené z jiného pokladu srdce než z dobrého, neboť slovo je plodem myšlenky, tak jako ovoce je plodem stromu.

Devalvace slov, na kterou jsme mnohdy pasivně přistoupili, nás zbavuje toho nejcennějšího, co u slova máme – jeho váhy a vážnosti. Neustálým braním slov na lehkou váhu začnou i naše vlastní slova klesat na váze. Přestáváme věřit i vlastním slovům. Slova nemající žádnou váhu, cenu jsou slova, která Pán Ježíš nazývá planými – což je k jeho obrazu se stromem a ovocem ještě přiléhavější výraz.

„Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ Toto Ježíšovo slovo nás zavazuje k větší vážnosti našich slov a postojů. Mají-li se podle této Kristovy předpovědi z každého planého slova skládat účty, potom jsou na tom křesťané nejhůře, neboť se často zaštiťují slovem Božím, které tak bývá zlehčeno.

A tak mnohdy nejúrodnější slova, místo aby směla dorůst v milosrdné skutky, jsou zneužívána k osobním přestřelkám a sebe prosazování. Boží slovo v srdcích mnohých věřících vůbec nedozrává ve skutky a asi každý s tím někdy míváme problém, což je třeba si přiznat a také to před Bohem pokorně vyznat. V historii Boží slovo dokonce nejednou ztvrdlo na kámen, kterým se kamenovali ti, kteří chtěli Boží Slovo zužitkovat nejen pro sebe, ale rozdávat svým bližním. Boží slovo, procházející lidskými ústy často kanálem pomluv a lží je neustále sráženo a znevěrohodňováno. Naštěstí je ale slovo Boží ve své skutkové naplněnosti na lidstvu zcela nezávislé a všemohoucí, a proto smíme ve víře vyznat s evangelistou Janem: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Amen.