Já jsem pravý vinný kmen – a můj Otec je vinař, říká Ježíš. A znovu: Já jsem vinný kmen – vy jste ratolesti. Ta Ježíšova řeč je o něm, milí bratři a sestry, Ježíš se nám v ní představuje a vstupuje tak do našeho života. A je také o Otci, tedy o Bohu – Ježíš nám ve své řeči představuje Boha jako vinaře, který prořezává svou vinnou révu. A je tu také řeč o nás: vy jste ratolesti. Je to obraz našeho života, života před Bohem a života s Ježíšem. Života, k němuž jsme tím Ježíšovým slovem opět zváni.

1. Vinař a ratolesti, to je obraz docela srozumitelný, obraz, který si o Bohu celkem snadno vytváříme i sami. Vinař, který pečuje o svou vinici, Bůh, který nějak pečuje o tento svět. Věříme, že o něj pečuje jako ten, kdo jej stvořil, jako ten, jemuž takto celý svět – a s ním i naše životy – patří. A k té péči patří také prořízka, připomíná nám Ježíš. To platí o ovocných stromech obecně a o vinné révě zvlášť: každý rok se musí pečlivě prořezávat, je třeba odstraňovat některé výhonky, aby rostlina měla dost sil na výživu ovoce na místech, kde opravdu roste. Tak prořízka paradoxně pomáhá plodnosti, úspěšnosti, dobrému ovoci. Ale co když si to vztáhneme na své životy? Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává… Patří to k té Boží péči, že čas od času musí někdo z kola ven? Necítíme nad sebou ten Boží zahradnický nůž, který někdy udělá „šmik“?
V dobách epidemií se tahle představa o Bohu lidem vnucovala asi více a častěji, ale míváme ji i jinak. Můžeme si být jistí, že my jsme ty dobré a plodné ratolesti, na které vinař hledí se zalíbením, jimž svým nožem dělá místo, aby nesly hojnější ovoce? Co když ne? A co ti, na které jako by to ostří nože bolestně dopadalo? A kdy to přijde na nás?
Bůh jako nebeský vinař, který nějak svět po svém řídí, snad o něj i pečuje. Snad i to, co pociťujeme jako bolestné zásahy, je nakonec k něčemu dobré, snad je to nějaká očistná kůra, která nakonec celku prospěje. Bůh jako nebeský vinař – to je vlastně docela běžný obraz, který o Bohu lidé mají nebo si ho snadno vytvoří, pokud o Bohu začnou přemýšlet.

2. Ale to není celý obraz, který nám předkládá Ježíš! To hlavní, to nejdůležitější jsme zatím nechali stranou. Na to nás však Ježíš chce upozornit především, dvakrát to opakuje. Dvakrát tu zaznívá jeho Já jsem…! – Já jsem ten pravý vinný kmen. A s tím spojuje výzvu – nebo pozvání: Zůstaňte ve mně a já ve vás!
To je změna obrazu, tím mizí jeho nejistota – až jistá strašidelnost. Najednou tu už nejde o naše napojení na nějaký, skrytý strom života, na němž Bůh koná svoji zahradnickou péči, o jejímž smyslu se můžeme jen dohadovat. Není tu nejistá otázka, jak bude o nás jako o ratolestech rozhodnuto, zda a kdy do nás zakrojí zahradnický nůž. Je tu Ježíš, který prohlašuje já jsem! Já jsem ten vinný kmen. Je tu kmen, který ratolestem dodá dostatek živin. To je zvláštní vlastnost vinné révy, že má hluboké kořeny, které mají schopnost vytáhnout vodu a výživu i skrze skalnatou půdu, z veliké hloubky. I když je okolo sucho, dobře zakořeněná réva roste a zrají na ní dobré plody.
A Ježíš to své já jsem spojuje s pozváním: zůstaňte ve mně a já ve vás. Ten obraz vinné révy a ratolestí nám připomíná, že ratolesti se neobejdou bez kmene, samy si opatřit vláhu a živiny nezvládnou, větev oddělená od kmene sama usychá. Ale Ježíš ten obraz doplňuje, upřesňuje svým pozváním: já jsem – zůstaňte ve mně. To zní až neuvěřitelně prostě – prostě zůstaňte. Mizí ta nejistota z obrazu vinaře, nejistota, budu-li vybrána, abych mohla být zachována u zdroje živin, nejistota, jestli budu dost dobrá, aby mě vinař ušetřil… Kdo by si tady mohl být něčím jist? Ale ne, Ježíš říká: zůstaňte ve mně. Docela prostě nás zve. A slibuje: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce.
Být ratolestí, která nese dobré ovoce, to je lákavé. To si přece všichni přejeme, po tom toužíme. Žít život plodný, život, z něhož něco je. Život, z něhož vznikne něco dobrého. Něco, co má hodnotu. Tak o tom ovoci Ježíš mluví o kousek dál (v. 16) – jako o ovoci, které zůstane. A Ježíš nás k tomu zve. Říká: zůstaňte ve mně.

3. A tak se ptáme: co to znamená? Jak tomu pozvání vyhovět? Jak to udělat, abychom „zůstávali v něm“? Jak v životě „funguje“ tohle životadárné napojení na ten dobrý vinný kmen, z něhož můžeme čerpat živiny pro dobré ovoce? Jak se s Ježíšem „propojit“?
Všimněme si především, že otázku, jak se k tomu kmeni dostat, jak se na něj napojit, tahle Ježíšova řeč neřeší. To je mimo ten obraz. Místo toho tu je pouze to Ježíšovo prohlášení, jeho ujištění, jeho já jsem. On tu už je, platí to, co říká: já jsem vinný kmen – vy jste ratolesti. Jde tu o něco jiného, to Ježíšovo pozvání, ano naléhavá výzva zní: zůstaňte. Už jste – ale zůstaňte. My tu smíme pomyslet na svůj křest. V něm jsme byli ujištěni, že Kristu patříme, protože on nás přijal za své, svou smrtí to stvrdil. Už se k nám přihlásil jako ten dobrý vinný kmen. A zůstává tu jeho pozvání, jeho výzva: zůstaňte.
Ale znovu: co to znamená? Jak „zůstat“ – „v něm“? Ježíš tady totéž říká ještě jinak, aby nám pomohl tomu porozumět. Říká také: …zůstanu-li já ve vás a ještě: …zůstanou-li má slova ve vás. Zůstat „v Kristu“, zůstat pevně napojen na Ježíše, to znamená – z druhé strany viděno – že on zůstává v nás, v naší mysli, v našem srdci. A to znamená, docela jednoduše a konkrétně, že jeho slovo zůstává v nás, v naší mysli a v našem srdci. Slovo, tomu tady Ježíš připisuje velkou moc. Možná jste si všimli, jak řekl: vy jste čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. To je proměna v tom obraze: místo štěpařského nože, který jednou řízne tam, jednou tam, „pročišťuje“ ratolesti tím, že některé vyřezává, Ježíš přesouvá tu očišťující moc na své slovo. To najednou zajišťuje, že ratolesti jsou „čisté“, tedy že zůstávají při kmeni…
Tedy: jak to zařídit? Jak se starat o to, aby to tak „zůstávalo“? Na prvním místě to, milí bratři a sestry, jistě znamená, že docela prostě musíme Ježíšovi, jeho slovu naslouchat. Tam, kde jeho slova máme zachována. V příběhu evangelií, v Bibli, ve svědectví apoštolů. Naslouchat jeho slovu, to docela prostě znamená, že mezi těmi spoustami jiných slov, která na nás – v dnešní době zvlášť – odevšad dorážejí a přitahují naši pozornost dát slovo také jemu, Ježíši. Soustředit se na to, co on říká. Proto chodíme pravidelně do kostela a proto nasloucháme jeho slovu přes všelijaká média. O to tu jde, abychom slyšeli Ježíšovo slovo, slovo jeho evangelia, a to aby v našem životě neslo ovoce.
Stačí to takto? Bude v nás Ježíš svým slovem zůstávat, když ho prostě budeme poslouchat, když se takto budeme vystavovat jeho působení? Úplně jen tak to asi nestačí. To Ježíšovo slovo ovšem má zvláštní schopnost lidského srdce se dotknout a vstoupit do něj. Ježíš sám to v jiném podobenství z jiného evangelia přirovnal ke schopnosti zasetého zrnka vzklíčit. Ale v tomtéž podobenství mluvil také o lecčems, co dalšímu růstu toho zrnka brání, třeba tíseň a pronásledování, jež naslouchání tomu slovu někdy s sebou přinese, nebo „časné starosti, vábivost majetku a chtivost ostatních věcí“ (Mk 4,17–19). Ale tomu všemu je také možno odolávat, dávat Ježíšovu slovu před tím přednost.
A spojit naslouchání tomu Ježíšovu slovu s modlitbou. Tu tady Ježíš také připomíná. Ano, slibuje, že modlitby, které budou spojeny se zachováním jeho slova, budou vyslyšeny. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Vzniká tím vlastně jakýsi kruh – ne začarovaný, nýbrž blahodárný. Když nasloucháme Ježíšovu slovu a spojujeme to s modlitbou, když řídíme své modlitby jeho slovem, začíná se dít to, co tu Ježíš zaslibuje a k čemu nás zve. A ten dobrý kmen, z něhož pochází náš život, v nás přináší dobré ovoce.
Já jsem ten dobrý vinný kmen – a vy jste ratolesti. Zůstaňte ve mně. Tak nás Ježíš znovu zve k životu. K životu věčnému.

Modlitba Nebeský Otče, kéž bys byl oslaven v našem učednictví, v našem přátelství k tvému milovanému Synu, k němuž patřit je ta nejlepší volba pro život. Amen