Apoštol Pavel v epištole Koloským 1,27 hovoří o určitém tajemství, které bylo dlouho lidem skryté, ale které Bůh odhalil. Odhalil ho těm, kteří Boha milují a kteří pro něho žijí. A protože vy Boha milujete a žijete pro něj – tak ho znáte! Já ho chci jen připomenout…

Bůh mne povolal, abych se stal služebníkem církve a vyřídil vám jeho poselství. A tak tajemství, které bylo od počátku lidem skryto, nyní odhalil těm, kteří ho milují a pro něho žijí. A to tajemství zní: Kristus žije ve vás; jeho sláva bude i vaší slávou. Koloským 1,26-27

Kristus žije v nás – to je tajemství živé církve, to je její know-how, to je důvod, proč nezanikla, i když se o to všelijaké politické systémy snažili. Vítězná církev, kterou nepřemohou brány pekla, někdy veliká, klokotající životem, jindy malinké stádečko, ale tajemství její existence je stále stejné: Kristus chce žít v každém člověku. Bůh chce bydlet v srdci všech lidí bez rozdílu.

Pokud je toto pravda, pak má církev vliv. Na klima v národě, na morální úroveň společnosti, na pokoj mezi lidmi, na vztahy v rodinách i v zaměstnáních, na duchovní ovzduší země. Pokud v nás Kristus nežije, pak se stáváme trapnými aktivisty, kteří běhají po městě a lanaří
lidi do církve. Podivíny, kteří rozdávají rozumy, a sami si neví rady s životem.

Pokud ale Kristus v nás žije, pak za námi lidé sami přichází, radí se, ptají, usilují o naše přátelství, protože vnímají, i když to nedovedou pojmenovat, že něco máme. Není to něco, je to Kristus v nás. Jeho slávu, moudrost, lásku, pokoj, soucit, milosrdenství, zájem, ale i Jeho autoritu a moc, není možno zamaskovat, zakrýt, prostě nás prostupuje. Dere si cestu ven, září do tmy současného světa.

Lidé možná mluví o pozitivní energii, o auře, která nás obklopuje, o vyrovnané, či charismatické osobnosti… ale my víme, že to tak není. To, co lidé vnímají není naše zásluha. Není to díky našemu výkonu, sebekázni, či dokonalému charakteru, je to důsledek toho, že Kristus žije v nás!

Gal 2,19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Byl jsem nedávno na návštěvě u jedněch starších manželů. Vzal jsem si s sebou tablet, chtěl jsem jim ukázat pár fotek – ze svatby, fotky ze křtu, z tábora dětí a z dalších sborových akcí, které je zajímaly. Zapnul jsem tablet, otevřel Dropbox, kde mám fotografie uložené, a čekám až se vše načte. Čekám, čekám – vypadalo to slibně, pár fotek naskočilo, ale pak černý monitor s hlášením:
připojte se k úložišti Dropboxu… Fotky tam kdesi v úložišti jsou, ale naši stařičcí manželé nemají wifi, já neměl datové připojení
a z fotek nebylo nic. Byl jsem k smíchu. (nebo k pláči?)

Kristus žije v nás – víte pokud je Kristus kdesi v datovém úložišti, a není v mém hard disku, pokud je Kristus někde v nebi, a ne v mém srdci, tak je to k ničemu. Můžeme o něm krásně hovořit, můžeme citovat Bibli, můžeme vést teologické diskuse, můžeme se odvolávat na to, co řekli, nebo prožili druzí, lidé nás poslouchat nebudou. A nebo jen ze slušnosti. Nebudeme mít vliv na jejich život. Všechny naše řeči jsou jen kecy, je to k smíchu (nebo k pláči).

Ale pokud máme Krista v srdci, pokud žije v nás – pak toho moc vysvětlovat nemusíme, protože lidé ho vidí. Můžeme jako církev, nebo jako nadšení a horliví jednotlivci uskutečnit nespočet akcí, vymyslet a zrealizovat desítky aktivit, můžeme zaplavit město letáčky, plakáty, billboardy, udělat koncerty, sportovní akce, english campy, tábory pro děti, senior kluby… mohl bych vyprávět co všechno jsem se za život pokoušel organizovat, ale pokud nežije Kristus ve mě – je to k ničemu.

Ten, kdo má vliv, je Kristus. Ten, kdo může uzdravit zranění, smířit manžele, nebo rodiče a děti, přinést pokoj na pracoviště, dát sílu odpustit, proměnit tvrdé srdce, osvobodit ze závislosti – je Kristus. Ano, chce si nás použít! Jsme jeho spolupracovníci! Ale jedině tehdy, když žije v nás! Pokud žijeme bez něj, nebo pokud se jen občas “připojíme”, nemůže to fungovat. Možná, někdy ano, On je nesmírně laskavý, sem tam něco skrze nás udělá… ale trvalý vliv má jen ten, kdo má Krista v srdci.

Před pár dny skončily vánoce – svátky, které soustředí pozornost na událost narození Ježíše, Božího Syna. Jde o to, že Ježíš otevře cestu záchrany všem lidem! Skrze něj budou moci zcela všichni, i pohané, předstoupit před Boha. Dnes jsme si v druhém čtení na příběhu tří králů – moudrých mužů odněkud z východu – pohanů, kteří našli Mesiáše – opět připomenuli  tento velkolepý Boží dar. Boží láska je pro všechny. Toto je další odhlané tajemství.  Putování mudrců je více než symbolický obraz toho, jak Bůh vede každého, aby ho přivedl k poznání záchrany. Otázkou příběhu evangelia zůstává naše vlastní ochota nechat se Bohem vést. Izraelité měli všechny potřebné znalosti, aby Mesiáše poznali. Dokonce i král Herodes, který sám nebyl Žid… A přeci Mesiáše nepoznali. Pohanští mágové neměli takřka nic, a přesto přichází. Někdy nás zaráží, proč Bůh nejedná nějak jasněji, aby „museli“ poznat úplně všichni. Zjevně Bůh volí mnohem křehčí a svobodnější cesty. Oslovení a pozvaní jsme i my. Odpovíme?

Možná máme občas zkušenosti s tím, jak skrze nás Bůh jednal. Vybavuji si různé okamžiky ze svého života, kdy Bůh udělal takový malý zázrak… On je úžasný… Ano, je úžasný a možná nám tyto střípky své přítomnosti a své moci dá prožít proto, aby naše srdce zapálil hlubokou touhou: Pane, ne občas, ale žij ve mě stále! Pane Ježíši – o to Tě prosím i já! Žij ve mě!

Daniel Kaleta, CB Rakovník