Dnešní neděle tradičně zvaná Květná či Palmová je branou k nadcházejícím velikonočním svátkům. Připomíná nám počátek velkého velikonočního příběhu, který rozhodl o naší záchraně.

Poselství této neděle zdá se být na první pohled optimistické. O události svědčí všichni čtyři evangelisté. Představují nám Ježíše Krista, Božího Syna, ale také další postavy, které ho obklopují v posledních dnech jeho pozemského života zradou i věrností, nenávistí, ale i láskou. I nám je dáno v tomto příběhu rozpoznání sebe samých. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je naplněn pozoruhodnými obrazy, které slouží k pochopení faktu, kdo opravdu byl poslán k naší záchraně – Krista, který přišel a přichází i dnes k nám. Je to obraz krále, který se liší od panovníků světa, vládců, o nichž svědčí dějiny lidstva.

V něm se naplnilo Izajášovo proroctví o trpícím služebníku. On je pravým služebníkem Hospodinovým, který snáší tupení i rány, ale zůstává věrný. Ví, že při něm Hospodin stojí. On slouží Slovem. Lid, jenž tak dlouho čekal na vysvobození, podpírá, potěšuje. Dostává do úst slovo naděje, i když je to nesnadné, jak poznáváme z prorocké zprávy.

Služebník naráží na nepochopení, na odpor, a proto tehdy, ale i dnes by se tomu leckdo vyhnul. Ale služebník neuhýbá. Nastavuje líce i záda. U proroka zaznívají stejné motivy, jaké se později ozvou nejmocněji v utrpení Páně. To, co on podstupuje pro svět, není pro svět výrazem hrdinství, ani vytrvalosti, nýbrž to vše vyplývá z vědomí, že je to Boží cesta, Boží vedení. Kristus jako Král nemůže být potupen zcela.

I když svět ho nepřijal a ani dnes nepřijímá, vždyť on pro svět neměl dostatek krásy ani důstojnosti. Svět mnohokráte viděl a vidí nejrůznější průvody celebrit – lidem z různých příčin známých, a proto hlučně oslavovaných. K nim se shromažďují rády zástupy s velkou ochotou nelitujíce času. Králové, vládci – dnes populární hvězdy podnikání, populární hudby, sportu i politiky. Ale slovo celebrita má druhou stranu mince – jejím posláním má být poctivá služba. Nabízí se otázka, zdali opravdu celebrity současného světa opravdu slouží věcem veřejným, právu a spravedlnosti. Oni jsou sebejistí. Často k udržení svého postavení užívají nekalých prostředků – třeba osočování, lži. Ale jejich sláva he přečasto šalebná. Oni totiž přicházejí a také odcházejí.

Ne tak Ježíš Kristus – jedinečná celebrita. Jestliže svět nerozpoznává její jedinečnost, točí se k ní zády, odmítá ji, přichází o mnohé. Především o vnitřní klid, pokoj, který nikdo jiný nám nemůže dát. Kristus, Boží Syn, Mesiáš, chce být s námi i v této době, která je naplněna strachem. Přichází ke svým v tichosti, aby potěšoval, vlíval naději do beznaděje a díky němu může být pro nás, křesťany, každá neděle Květná.

Pro mnohé je to celebrita nepřijatelná, vždyť on dle lidského mínění před světem prohrál. Ale On zvítězil. On zaručil naši záchranu svou přinesenou obětí za nás. Svět, ale také mnozí v našem okolí to nechápou. Považují ho celebritu pochybnou.

Jaký král? Saula a Davida pomazal za krále prorok Samuel. Šalamouna kněz Sádok. Ježíše pomazala vzácnou mastí hříšná žena bezprostředně před jeho vjezdem do Jeruzaléma. V tom čase ty tam byly pro Izrael chvíle, kdy králové přijížděli do Jeruzaléma a jejich vjezd byl doprovázen voláním slávy. Bylo to tehdy, když na Sión přijížděl král do chrámu, aby v Božím jménu se ujímal vlády a pak měl uskutečňovat ne svou, ale Boží vůli. Pravý král měl být služebníkem národa, který neměl prosazovat sám sebe, moc a slávu, své nápady. Měl uskutečňovat to, co chce Bůh. Jen takový král byl vpravdě hoden chvály.

Víme, že Jeruzalém v čase Ježíšově se nacházel pro cizí římskou nadvládou. Lidé tehdy jen tiše mohli vzpomínat na dobu slávy svého národa. Dostávalo se jim naděje díky zaslíbení proroků. Čekali na příchod Spravedlivého – Mesiáše – Pomazaného. A tehdy před branami Jeruzaléma stál Král, který několikrát připomínal svým učedníkům – že musí vstoupit do Jeruzaléma, musí trpět, ale po třech dnech vstane. Tomuto poselství o jeho údělu učedníci nerozuměli, dokonce v cestě do duchovního centra národa mu chtěli zabránit. Kristus však do Jeruzaléma přichází – přesně řečeno vjíždí, aby naplnil prorocké slovo. Nevstupuje jako vítězný vůdce s korunou, zbrojí, mečem, ale jako služebník.

Tedy – jaký to byl král? Bez atributů moci světské, viditelní světu. A přece Král. Jak nám ukazují kladení palmové ratolesti, které zástupy kladly před Ježíše. Jakoby toto předznamenávalo Kristovo vítězné finále. Zasloužili se o to ti, kteří měli již osobní zkušenosti s Ježíšem uzdravujícím, povzbuzujícím, křísícím ty bez naděje k naději nového života. Ti, kteří zakusili a poznali, že On je opravdu poslaný od Boha.

Pán nevstoupil do svatého města ani jako vítězný vůdce s kořistí a zajatci, na koni, ale na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu, které tíží. On poslal své učedníky se vzkazem – kde poprvé se představil christologickým titulem – Pán. Jděte a řekněte, Pán je potřebuje.

Je to adresné i vůči nám. I nás totiž Pán potřebuje ke službě bližním a ke svědectví v našem okolí. Pán nás potřebuje, abychom byli nástrojem jeho díla. Jen pak ze zkušenosti víry ve vítězného Pána pak mohl apoštol Pavel v Listu Filipským adresovat hymnus o Kristu.

Ježíš je Pán. To bylo jedinečné první, raně křesťanské vyznání víry. Před jménem Kristovým se má sklonit každé koleno. Shromážděný lid při vjezdu Kristově jednal v nadšení, kladl dokonce na cestu roucha, a to se dělo dříve jen při korunovacích. A s tím přicházelo volání: Hosanna, Synu Davidovu. Slovo Hosanna je nejen výrazem pro slávu. V původním významu vyjadřovalo prosbu: Bože, zachraň nás. Hosanna – sláva tomu, kdo přichází do tohoto světa v moci a síle Boží.

Ježíšův příchod do svatého města připadl na pátý den před velkou nocí, kdy si Židé tradičně připomínali vysvobození z egyptského otroctví. Město bylo zaplněno poutníky, kteří přicházeli s obětními zvířaty. Mnozí ale nepostřehli, že ten jedinečný Beránek, který snímá hříchy světa – jak po Ježíšově křtu dosvědčil Jan Křtitel – je uprostřed nich. Ježíš z Nazareta. A dodejme – víc než prorok. Pán, který přišel z lásky Boží, aby byl učinil vše pro naši záchranu, ochoten podstoupit krvavou oběť za nás kříži.

Vztah ke Kristu byl a je velmi rozdílný. Při vjezdu jedni provolávají slávu, jiní jsou lhostejní, někteří brali onu událost jako divadelní představení. Velká část zanedlouho brzy zapomněla. A pak se mnozí připojili k jinému davu, který volal: Ukřižuj! Vjezd Ježíšův do Jeruzaléma dal poslední možnost, aby lidé pochopili jeho dílo. Pan si byl vědom toho, jak jeho příběh zde na zemi skončí, usedá pokorně na oslátko a vjíždí do města vstříc svému údělu. Aby trpěl za nás a svou obětí nám zajistil důstojný život, který – jak vyznáváme – zde na této zemi se začíná a v Bohu své naplnění má.

Kristus do Jeruzaléma vjel čestnou branou. Víme, že těch bran v jeruzalémských hradbách je několik. V historii města byly stavěny, ničeny, bořeny, znovu obnovovány. Nejvýznamnější obnova byla po babylónském zajetí díky Nehemiášovu úsilí, pak je znovu obnovoval Herodes Veliký, aby je opět zničili Římané ve válce židovské. Hradby byly znovu obnovovány za arabské nadvlády. Hradby Jeruzaléma fascinují i současné návštěvníky. Dodnes mají svá tradiční jména. Lví, Ovčím Hnojná, Jaffská, Damašská. Jedna z bran dostala jméno Zlatá. Touto bránou, kterou bylo možno projít na Chrámovou horu, se nachází v bezprostřední blízkosti úpatí Olivetské hory. Touto to branou Pán Ježíš vstupoval do města. Židé věří, že také jimi očekávaný Mesiáš má vstoupit touto branou.

Brána v hradbách je zazděna. Sultán Sulejman si totiž nepřál její obnovu, aby Mesiáš nemohl jí vstoupit. Jiné pověsti tvrdí, že muslimové zazdili bránu, aby nikdo nemuslimského vyznání se nemohl dostat na Chrámovou horu, kde je jejich třetí nejposvátnější svatyně – Skalní dóm – aby toto místo neznesvětil.

Pán Ježíš touto branou prošel stejně jako králové Izraele. A přes touhy a přání jeho nepřátel stále vchází ke svým věrným, vchází do jejich srdcí, vchází všude tam, kde se shromažďují dva nebo tři v jeho jménu. A tak se nám ukazuje, že každá neděle – den vzkříšeného Pána – je Květnou nedělí, on přichází v darech stolování a se svým potěšujícím slovem.

V závěru bych vám všem rád připomněl závěrečná slova originální novozákonní adaptace Jaroslava Durycha Z růže kvítek vykvet nám z r. 1939, z doby okupace, nesvobody, jež mohou být pro nás dnes. Ta slova jsou podepřena zkušeností víry i ohněm závěrečné svatodušní zprávy: Apoštolové vyšli a nic už se nebáli pronásledování a ran, vězení a smrti. Skutečně trpěli a prolévali krev k slávě toho, který byl ukřižován, aby spasil svět, a který přijde, aby soudil svět. Po nich to činili jejich nástupci. A tak v slávě a utrpení a nebezpečí platí všem lidem pro útěchu slib Kristův: Aj, já s vámi jsem pro všechny dny až do skonání světa.

A tak přejme si společně, ať letošní velikonoční svátky  posílí naši víru v čase pro mnohé bez naděje, a náš vztah ke Knížeti pokoje a také abychom pochopili každý z nás vlastní úkol, ke kterému nás Pán potřebuje. Hosanna. Amen.

Vyznání víry: Věříme v Boha, který jako věčná Pravda a Láska je Tvůrcem všeho. Věříme, že Bůh v Ježíši Kristu, Synu svém nejmilejším, sebe nám zjevuje a skrze Ducha Kristova k sobě nás vede. Věříme v život dokonalý, který zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má.