„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla plná.“ J 15,9-11

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ Ř 12,12-15

Projevy radosti jsou nesmírně rozdílné. A to nejen co do vnějších způsobů, příčin a obsahu a také co do hloubky, intenzity, a vytrvalosti, ale (což je asi nejdůležitější) velice rozdílné jsou naše rodové dispozice, životní prožitky a zkušenosti a také povahové vlastnosti.

Židovský skladatel Irving Berlin, který se dožil úctyhodných 101 let – moudře napsal: „Život se skládá z deseti procent toho, co z něj uděláte, a z devadesáti procent toho, jak ho berete.“ Proto i šťastný a objektivně bezproblémový i úspěšný život může být vnímán pesimisticky, otráveně či beznadějně a naopak. Život plný proher, neúspěchů, nedostatku či vyložených tragédií může být vnímán pozitivně, radostně a spokojeně.

Naše vnímání, projevy i nálady jsou pro nás i pro naše okolí nesmírně důležité. Pozitivní přístup k životu a odhodlání bojovat někdy může ve vážném ohrožení našeho zdraví či života být přímo záchranné. Blahodárné účinky dobrého rozpoložení v oblasti rodinné, přátelské, pracovní, společenské či soukromé, jsou naprosto neoddiskutovatelné. Stěžovat si, lamentovat anebo nadávat lze samozřejmě na cokoliv. Počasím, ekonomickou situací či politickou počínaje, až po velice vážné zdravotní problémy či tragické okamžiky. Naše sklony a projevy mohou být ovšem pro nás natolik určující, že ani křesťanská víra je příliš neovlivní. To však není podstatné. Víra – přes všechnu individuálnost a individualitu by především měla zamezit pocitům naprosté beznaděje a ztrátě smyslu života. I když při vážných psychických poruchách nemusí ani víra situaci vždy zachránit.

Velkým “lakmusovým papírkem”,  je schopnost vyrovnávání se, anebo spíše nevyrovnávání se se stářím. I v tomto případě může biblická víra velice pomoci, ale jak vidět, úplně to nefunguje u všech. Co by však víra měla přinášet a obsahovat, to je pokora a vděčnost. Vděčnost za každý den. Stáří přes všechna omezení a potíže je samo o sobě velikou milostí. V této souvislosti jako obrovská moudrost i útěcha se mi vždy vybaví dva, přímo geniální a vtipné výroky. Ten první pochází od Winstona Churchilla, který řekl: „V mém věku si už nemohu dovolit, abych se cítil špatně.“ Skutečně je pro nás velice prospěšné, aby s přibývajícími léty i komplikacemi přibývalo také naší vděčnosti za hodnotu největší, kterou je život sám. Myšlenkové a duchovní posuny a mnohdy těžké a nároční následování Ježíše Krista není odvislé od naší mobility, a přitom ono jediné je před Bohem podstatné a určující. Výrok druhý je ještě existencionálnější a pochází od hudebního skladatele Louise Kaufmana a zní: „Stárnout není až tak špatné, když si uvědomíte tu druhou možnost.“ Na tohle si milí přátelé vzpomeňte vždy, když budete mít všeho plné zuby. Spisovatel Turgeněv měl totiž pravdu, když říkal: „Se špatnou náladou se stárne velmi rychle.“ Obrovského nepoměru mezi fyzickým a psychickým stářím bývám často svědkem a to v obou směrech.

Naše nátura, jakkoli je důležitá pro nás i naše okolí, rozhodně není určující před Hospodinem – Stvořitelem celého světa. Přesto by k určitým posunům a proměnám docházet mělo. Radost je velice důležitým i frekventovaným biblickým pojmem. Omezíme-li se jenom na evangelia, je třeba zdůraznit již to, že samotný pojem evangelia znamená v překladu – dobrou či radostnou zprávu. A nejde o radost ledajakou. Hned na počátku čteme v Matoušově evangeliu o mudrcích z východu toto: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ a u Lukáše je anděl zvěstující velikou radost a jsou tam chválící nebeské zástupy i radující se pastýři. Radost je obsažena v Ježíšových blahoslavenstvích i podobenstvích, jako např. v Podobenství o ztracené ovci, nebo v Podobenství o ztraceném penízi, kde se raduje nejenom nálezce, který k radosti vyzve i své sousedy, ale jde i o předobraz věcí budoucích. V 7. verši 15. kapitoly Lukášova evangelia můžeme číst – „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Radost obsahuje celá řada dalších příběhů a událostí. Důležité ale je připomenout zcela výjimečnou radost, která má souvislost s Kristovým vzkříšením. Například Lukášovo evangelium končí slovy: „Oni před ním padli na kolena, potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“ Kristovo zmrtvýchvstání se zaslíbením života věčného pro ty, kteří jej přijmou – je nejhlubším jádrem, zdrojem i obsahem křesťanské radosti.

Aktuální otázkou je, jak by se tato radost měla projevovat? Okázalé předvádění radosti některých vyznavačských křesťanů mi často připadá nesmírně křečovité, hysterické a trapné. V kombinaci s absencí tolerance, empatie, nadhledu a smyslu pro humor jsou mi tyto projevy ještě vzdálenější a nepříjemnější. Na straně druhé, některým křesťanům chybí radost úplně! Ponuře zachmuřené výrazy, myšlenky i projevy jakoby se míjely se samotným křesťanským poselstvím.

Starý řecký filosof Sokrates moudře doporučil: „Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe“. Z pohledu biblického je ale nezbytné toto čerpání přenést ještě někam jinam, a to konkrétně na Boha. Sestry a bratři, radost jak vidíme v našem textu z Janova evangelia má úzkou souvislost s Boží láskou, naším zůstávání v ní a se zachováváním Božích přikázání. Plnost naší radosti je totiž dána a dovršena milostí a zvěstí Krista, protože bez daru víry bychom ji ani nepoznali, ani nepřijali a ona by nás tudíž nemohla ani potěšovat a ani naplňovat.

Přesto všechno jsme ale opravdu vyzýváni k radosti – radujte se všichni v Pánu, radujte se, urovnejte mu cesty, zní hlas volajícího na poušti. Apoštol nemluví o zábavě, ani o chvilkovém potěšení, ale o vnitřní hluboké radosti jako projevu duchovní svobody, o životním postoji, kdy je radost plodem poznání, plodem cesty k pravdě, která nás osvobozuje. Takovou radost je potřeba hledat. Kde jí ale máme hledat, když na nás doléhá tlak a tíha? Když chybujeme a jsme nejistí?

Hledat radost je potřeba uvnitř, v nás samých, v sobě, ve vlastním životě, ve způsobu pohledu na něj. Žijeme s vědomím, že se s našimi starostmi, těžkostmi i nezdary můžeme vždycky obrátit k Bohu, který nás přijímá, neodmítá a už to je důvod k radosti. Radost je vlastně přidanou hodnotou způsobu života. Je plodem práce, při které se učíme překonávat strach a získáváme vědomí, že starosti, ani onen strach nám nemohou odejmout vyrovnanost, která nepochází z lidských věcí a lidských útěch, z toho, co jsme si zajistili a co jsme dokázali, ale pochází od Boha, z víry a vědomí, že Bůh nás v život láskyplně a neustále doprovází. Tato jistota víry živí naději a odvahu i uprostřed problémů a utrpení.

A je úkolem církve, úkolem křesťanů, lidí, jdoucích životem s očima a srdcem otevřenýma i pro to duchovní, hluboké a ne vždy viditelné, přinášet inspirující vize do společnosti, lidem. Když jsme dnes četli slova o radosti, osvobozování se, přemýšlejme, co neseme jako lidé Kristovi světu, našim rodinám, přátelům, sousedům, kolegům?

Radost je jeden z mnoha duchovních darů a je projevem svobodného srdce, myšlení, které ví, na čem staví, není bezbřehé, není ani obehnané strachem, ale je svobodné. K  tomu je potřeba se vnitřně propracovat, je to cesta, která vlastně není nikdy hotova, stejně, jako naše poznání pravdy není nikdy úplné. K vnitřní svobodě, ke svobodě vědomé, zodpovědné a radostné se stále propracováváme. K přijetí Boží pobídky k radosti potřebujeme být lidmi, kteří jsou ochotni vést rozpravu, dialog. Co to znamená? Jednat jako ti, kteří jakmile vyslechli kázání Jana Křtitele, zeptali se ho “Co tedy máme dělat, když takto kážeš”? Tato otázka je prvním krokem k obrácení, ke kterému jsme vybízeni. Každý z nás ať se ptá, co má dělat? Biblická zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus hluboké vnitřní radosti v nejistých časech projít jako inspirace do okolního světa