Nedávno v našem sboru byly rodinné bohoslužby a tématem bylo ovoce Ducha, konkrétně trpělivost. Prožili jsme požehnaný čas. Přiznám se, že jsem už dlouho nějak moc nepřemýšlela o trpělivosti, ale na těchto bohoslužbách a nejen na nich jsem se musela opravdu hluboce zamyslet…

V průběhu svědectví a následně kázání mi v mysli stále reálněji vystupoval obraz modré Felície… Téměř každé ráno cestou do práce na ní narazím a každé ráno, když se tak stane si tiše povzdechnu: „To bude zase jízda…“ Nemám nic proti modrým Felíciím, ale tato je přece jen trochu výjimečná… pohybuje se  rychlostí 44 max. 46 km/h  v obci a mimo obec se tato rychlost nepatrně zvýší na 56 – 58 km/h. Někdy už daleko dopředu vidím, že budu mít dnes opět to „potěšení“ absolvovat část cesty v těsném závěsu za ní. Obvykle se totiž za ní táhne stejným způsobem nejedno auto. Někteří to nevydrží a předjíždějí třeba i přes plnou čáru v nepřehledné zatáčce, nebo při předjíždění dlouze zatroubí,  ale někteří, stejně jako já, trpělivě čekají na příležitost felicií bezpečně předjet. Když se tak stane až na široké cestě před Karvinou a absolvuji v jejím tempu téměř celou cestu, jsem do jisté míry vyčerpána ještě před začátkem pracovního procesu a je to pro mne vždy pořádná lekce trpělivosti. A tehdy, v tu neděli na bohoslužbách jsem začala hloubat nad tím, že to možná není žádná souhra okolností, že mám tu čest každé ráno ji „doprovázet“.

Hned v dalším týdnu jsem si totiž na modrou Felícií vzpomněla znovu… Jedno odpoledne se objevily v naší poštovní schránce „Oznámení o uložení poštovní zásilky doporučeně“ na moje jméno a dokonce 2x. Nebyl tam ani odesílatel a nic jsem v té době neočekávala. Manžel možná v žertu nadhodil: „Jestlipak to nebudou pokuty?“ Polilo mne horko. Začalo mi to šrotovat v hlavě. „Asi to fakt budou pokuty, policejní hlídky potkávám poměrně často, navíc radary v autech, ty ani nevidím no a jestli mám na tachometru 50 nebo 55, či malinko víc… To taky pořád nesleduji… Ojojoj… A hned dvě najednou…“ Chytala jsem se za hlavu. A vtom jsem si vzpomněla znovu na modrou Felícií. „Jojo, holka, kdybys jela v tempu modré Felície, tak se ti to nestane…“ pomyslela jsem si. „Teď za to zaplatíš.“ Na poštu jsem se dostala až 3.den a s malou dušičkou si vyzvedávala doporučené dopisy. Téměř jsem hypnotizovala paní u přepážky, ať mi ty dopisy podá co nejdřív a rychle hledala odesílatele : „Střední zdravotnická škola Karviná“… Muselo být na mne vidět, že se mi ulevilo, dokonce to vyvolalo úsměv na tváři paní za přepážkou.

Nicméně tato zkušenost s modrou Felícií mne vedla k zamyšlení se nad trpělivostí a také nad tempem mého života. Musela jsem si položit otázku, kam pořád spěchám? Proč se pořád za něčím honím? Čeho tím chci dosáhnout? Do práce jezdím včas a ať už jedu za mým „každodenním doprovodem“ nebo se mi povede jej někde minout, rozdíl času je maximálně 5 minut. A stejně přijedu včas, tak kam pospíchám? A co všechna ta auta kolem? Opravdu se jim vyplatí předjíždět v nepřehledných úsecích a riskovat srážku v protisměru jen kvůli 5 minutám času? A jak je to v životě? Taky tak pádím? Bez ohledu na ostatní se ženu dopředu, abych dosáhla… Čeho vlastně? Nemá být smysl mého života v něčem jiném, než ve spěchu? Copak svého cíle nedosáhnu jinak, než „předjížděním“, „přehlížením“ a „troubením“ na ostatní, kteří „nejedou“ mým tempem?

A také jsem musela přemýšlet o člověku, který zmíněnou Felícií řídí. Jede si pořád svým tempem, svou rychlostí. Nedá se rozhodit, vyprovokovat, dokonce neopětuje troubení, ale konstantní rychlostí se pohybuje k cíli. Neměla bych i já zapracovat na něčem takovém? Mám svůj cíl v životě? Dokážu upínat svůj zrak k Němu a ať se děje kolem mne cokoliv, jít za Ním?

Jsem vděčná za rodinné bohoslužby i za tuto „lekci trpělivosti“, kterou mi Pán Bůh dává. Znovu mne  utvrdil také v tom že Mu na mne záleží a že má ve svých rukou každou, byť banální situaci, se kterou se v životě potkávám, aby mi skrze ní ukázal na věci, na kterých opravdu záleží.  

Ukaž mi, Hospodine, cesty své, svým stezkám nauč mě.  Veď mě a uč mě pravdě své, vždyť ty jsi Bůh, můj Zachránce, na tebe spoléhám každý den! Žalmy 25:4-5