Tak jako z hory zazněl Zákon smlouvy (Dt 5; Ex 19-20), tak i teď zaznívá zákon smlouvy nové: v horské řeči Ježíš vystupuje jako nový Mojžíš. Tato řeč je pronesena vsedě, podobně jako při jiných příležitostech (13,2; 24,3). Horské kázání začíná blahoslavenstvími, která nejsou něčím zcela novým, protože se občas vyskytují už v žalmech (Ž 1,1; 31,1) a mudroslovné literatuře (Př 5; Kaz 1). Přesto se nikdy neobjevují v tak radikální a zhuštěné formě. I o těchto slovech evangelia platí to, že je na prvním místě uskutečnil Kristus ve svém životě.

Struktura blahoslavenství je neměnná: označení “blahoslavený“, KDO – skupina lidí s určitým postojem, SLIB – odpovídající přislíbení/dar (trpný rod vyjadřuje, že Bůh je podmětem obdarování).

Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako “šťastní”. V NZ se tento pojem používá pro označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního blahoslavenství v 5,12: “radujte se a jásejte”. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají, protože mohou prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království.

Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Jsou začátkem Ježíšova učení, určují jeho základní vlastnost jako radostnou zvěst. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat (srv. Jan 2,1-11: zázrak v Káni, dar vína jakožto symbol radosti). Ve slovech tohoto začátku horské řeči (Mt 5-7) vidíme naplnění příslibu z Iz 61,1: “Pán mě poslal hlásat radostnou zvěst chudým” (a právě první blahoslavenství je určeno chudým, 5,3). Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je přislíbena lidem splňujícím určité požadavky (chudobu, čistotu srdce …), nicméně tyto nároky nejsou přikazovány výslovně: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti.

Chudí v duchu uznávají, že závisí na Bohu a že bez něj by neměli život. Jim patří už teď Boží království, tj. Bůh se jim prokazuje jako mocný král přinášející požehnání. Sloveso je v přítomném čase, vždyť toto království se přiblížilo už nyní! (Mt 4,17).

Truchlící: Služebník přišel utěšit zarmoucené a rozradostnit smutné (Iz 61,1-3). Toto je nejparadoxnější blahoslavenství: šťastní jsou ti, kdo jsou smutní! Nemusíme “spiritualizovat” tento verš: nejedná se nutně o truchlení pouze nad hříchy či nad morálním zlem. Zde jde o jakýkoli smutek: nad bolestí vlastní či druhých.

Tiší: tento překlad je zavádějící (nejsou blahoslavení ti, kdo nemluví!). Zde jsou spíš míněni mírní, tedy ti, kdo se nedávají průchod sobeckým projevům ve vztahu k druhým (Mt 11,29; Mt 21,5). K pochopení tohoto verše nám výrazně pomůže Ž 37,7-11: “Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. Ale mírní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.” Mírní jsou ti, kdo se neprosazují širokými lokty, kdo ovládají hněv, ctižádost, bezohlednou touhu po sebeuplatňování.

Žíznicí a hladovějící po spravedlnosti: Žízeň a hlad vyjadřují silnou a spontánní touhu. Šťastní jsou ti, kdo mají palčivou touhu žít podle evangelia. Matoušovská spravedlnost neodpovídá našemu pojetí, není to spravedlnost právnická (“dát každému, co mu náleží”), ani etická (“správně jednat”), je to mnohem víc: jednání podle Božího slova (viz Mt 7,21.24-27).

Milosrdní nezavírají srdce vůči potřebným. Kristus výslovně vybízí k milosrdenství vůči hříšným (9,13) nebo hladovým (12,7): prostě vůči těm, kdo se nacházejí v duchovní či hmotné bídě.

Čistí srdcem nejsou pouze ti, kdo se neproviňují proti šestému přikázání! V tomto blahoslavenství jsou zahrnuti ti, kdo mají nitro očištěné od hříchu a prostoupené Boží vůlí, Božím slovem (Mt 15,1-20). Takoví budou vidět Boha (viz Ž 24,3-4; Zj 22,3-5; 1 J 3,2n): Bůh vyjde ze své skrytosti a setká se s nimi tváří v tvář.

Pokoj v sedmém blahoslavenství máme chápat v širším slova smyslu jako smíření, Boží požehnání. Tvůrci pokoje přinášejí usmíření, svornost, pokoj, Boží obdarování (Mt 5,44n; Bůh je označen jako Bůh pokoje – Ř 13,33, Kristus sám je tvůrce pokoje – Ef 2,14-16; Kol 1,20). Oni budou nazváni Božími syny: Bůh se k nim prokáže jako Otec a oni prožijí, že patří do Boží rodiny.

Pronásledovaní pro spravedlnost: poslední blahoslavenství rozšiřuje “blaze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti”. Týká se to těch, kteří kvůli věrnosti evangeliu zakusí pronásledování, příkoří, dokonce smrt.

Parafráze textu:

Šťastný, kdo má odvahu přiznat si vlastní chudobu,
omezenost a nedostatečnost,
kdo si uvědomuje,
že si sám nestačí
a potřebuje Boha:
nebeský Otec je jeho pokladem.

Šťastný, kdo pláče,
kdo prožívá smutek a
nezatvrzuje se v bolesti:
samotný Bůh ho utěší a setře slzu z tváře.

Šťastný, kdo se neprosazuje násilím a širokými lokty,
kdo nepodléhá nenasytné touze po sebeuplatňování,
kdo nedává průchod hněvu a pomstě, když jsou jeho důstojnost a právo pošlapány,
kdo se nesnaží bezohledně urvat co nejvíc:
Bůh mu totiž připravil bohatě prostřený stůl a přetékající kalich.

Šťastný, kdo má palčivou žízeň po Božím slově a jeho naplnění,
kdo má touhu žít podle evangelia,
kdo usilovně prahne napodobit Krista:
Bůh sám naplní jeho prázdnotu.

Šťastný, kdo nezatvrzuje své nitro při pohledu na potřebného,
kdo je ochotný se rozdělit s druhým,
kdo přináší Boží milosrdenství:
ten zakusí Boží pohlazení.

Šťastný, kdo má ryzí a nefalšované srdce,
nezakalené dvojakostí, neupřímností,
sobectvím či poskvrnou hříchu:
neviditelný Bůh se s ním setká tváří v tvář.

Šťastný, kdo odpuštěním přináší pokoj,
kdo usiluje o pokojné vztahy,
kdo hlásá zvěst o Božím odpuštění:
prožije, že je milovaným Božím dítětem.

Šťastný, kdo snáší nepřijetí,
pomluvy, ústrky, pronásledování
kvůli Kristu a jeho evangeliu:
všemohoucí Bůh bude jeho odměnou.