Apoštol toho má vůči Korintským křesťanům hodně na srdci. Nejprve čteme, jak vyzýval k pokoji mezi znesvářenými proudy ve sboru. Dnes vysvětluje, v čem prakticky také spočívá novost křesťanského života v době po Velikonocích. Vždyť skutečnost Kristova vzkříšení vede také k nějakým životním projevům. Kristovství učedníků má být určitým způsobem vidět. Jistě může být otázkou diskuse, jak se má víra projevovat, ale nějak to být musí, o tom není sporu.

Skoro se lekneme, když slyšíme apoštolovu výtku: „Vaše vychloubání není dobré.“ Vychloubání je skoro za všech okolností špatná vlastnost. Už jako děti, jsme asi skoro všichni znali někoho, kdo se vychloubal, kdo o sobě mluvil, jako kdyby byl lepší než druzí. Velmi brzy se ale u těchto lidí přijde na to, že za jejich řečmi nic není. Ten druhý neměl plnou skříň angličáků, jak tvrdil, ani neměl všechny Čtyřlístky. A jak jsme rostli, poznávali jsme mnohokrát, že za suverénními řečmi našich některých známých, spolužáků a spolupracovníků není nic víc, než snaha zalíbit se a vyniknout. Apoštol říká, že vychloubání není dobré, ale nám se zdá, jako kdyby v současné době platil jiný metr. Každý je veden k tomu, aby tvrdil, co všechno dokáže, co zvládne, jak je dobrý, schopný a dokonalý. Nenosí se dávat najevo slabost, přiznat před druhými své obavy, svoje nejistoty a svá trápení. Myslím, že apoštolova výzva proto může znít docela aktuálně a trefně i pro dnešní dobu, ačkoli tehdy šlo o zcela specifický druh chlubení.

Korintští měli totiž o sobě velmi dobré mínění, pokud jde o víru. Byli sami se sebou naprosto spokojeni. Když se dohadovali, zda je lepší Apollův nebo Pavlův směr, tak v tom byla schovaná vnitřní jistota křesťanské dokonalosti. Nepochybovali ani na okamžik, že věří správně, že jejich život je zcela v souladu s učením Páně, byli si jisti svým spasením. Patrně se v Korintě šířil onen gnostický blud, že když má člověk víru, pak vůbec nezáleží na tom, co dělá, jak žije. Jestliže věří, je spasen a hotovo. Tělesný život je zcela irelevantní, na něm vůbec nezáleží. Však apoštolova slova, která si nyní vykládáme, jsou vzata z oddílu, v němž se mluví o tom, že se v korintském sboru objevil dokonce případ člověka, který žil se ženou svého otce. Pro vychloubající se korintské to bylo cosi nepodstatného. Vždyť na tělesném nezáleží, tělo si může dělat, co chce. Apoštol jejich falešný optimismus nesdílí. „Vaše vychloubání není dobré.“ A máme rozumět – nejen chlubení, ale každá falešná jistota, každý pocit, že je člověk normou všeho.

V souvislosti s tím, co jsem právě řekl už je naprosto srozumitelné, proč zde Pavel mluví o kvasu, který prokvasí všechno těsto i o potřebě být novým kvasem. Lidem v korintském sboru stačilo, že se ústy přihlásili ke Kristu a k víře. Mysleli si ale, že si mohou dál žít, jak žili do té doby. Anebo že si mohou něco z toho starého života ponechat. Na památku, nebo proto, že se toho prostě nedokáží vzdát. Viděno lidskýma očima je to srozumitelné a pochopitelné. Jenže tomu tak být nemá a pro křesťanskou církev je každá neschopnost rozejít se s tím starým a špatným doslova zničující. Malý kousek špatnosti stačí, aby se v celku církve rozmohl jako kvas v těstě. Když vypráví Ježíš své podobenství o kvasu, je míněné pozitivně – království nebeské je jako kvas. Z malých začátků může vzejít něco velkého a skvělého. Tady se dozvídáme, že to bohužel platí i naopak. Z malého zla roste zlo větší a větší. Nakonec může být tak veliké, že docela zničí to dobré, co ve sboru bylo.

Apoštol Pavel si na tomto místě vypomůže obrazem ze Starého zákona. Vezme to, co patří ke slavení židovských Velikonoc. Někdy se jim říkalo svátek nekvašených chlebů. Ačkoli si tím židé připomínali slavné vyvedení z Egypta, z domu otroctví, přece absence kvasu v těstě bývala vykládána i jako potřeba něčeho nového, jako potřeba naprostého oddělení se od minulosti, od toho, co starozákonní Boží lid zanechával za sebou v Egyptě. Apoštol proto připomíná, že čas nekvašených chlebů nastal i nám. I za nás byl obětován nový velikonoční beránek, Kristus. Jsme účastníky něčeho, co navazuje na starozákonní události, ale navazujeme na to docela nově. Pro nás už nejsou důležité zvířecí oběti. Nemusíme potírat veřeje krví zabitých beránků. Za nás byl obětován Kristus. Nemusíme jíst nekvašené chleby, nemusíme jako současná židovská hospodyňka pronásledovat každý kout a každou škvíru, každou prasklinu v kuchyňské desce, aby v ní náhodou nebylo něco, co by mohlo zkvasit. Co ale máme odstranit se stejnou důkladností jako ona, je kvas zla a špatnosti. To, co v nás uvízlo i po té, co jsme se stali skrze Kristovu oběť na kříži novým stvořením.

Nakonec apoštol vyzdvihuje upřímnost a pravdu. To je vlastně opak vychloubání. Vychloubání a z něho pramenící falešný pohled na sebe sama byl zdrojem mnohého zla a je zdrojem mnohého zla dodnes. Řešením je odvážit se přijmout pohled upřímný a pravdivý. Nenalhávat si o sobě ani o druhých něco, co je nepatřičné, co je nepravdivé. Nelakovat si skutečnost na růžovo. Odvrhnout falešnou sebejistotu, nehýčkat si zlé věci, nebát se zbavit se toho, co není v Kristových očích hodnotné. Na starý kvas v našich myslích se bohužel nedá jít s kartáčem a saponátem. Platí na něj vnitřní pravdivost, schopnost přiznat si chyby. Dokázat litovat ne sebe, ale litovat toho, co jsem udělal špatně.

Možná si říkáte, jak to s těmi Korintskými dopadlo, jestli dali spíš na apoštolovo slovo, přestali být nafoukaní a nezdravě pyšní na svou víru, která neznamenala vůbec nic pro praktický život, anebo jestli se nenechali ovlivnit dobrým směrem a zůstali při svém falešném přesvědčení? Nevíme. Dost pravděpodobně to s nimi bylo stejné jako s námi. I my potřebujeme slyšet apoštolovo slovo opakovaně. I my se utvrzujeme průběžně během života o tom, jak důležité je nehýčkat si falešnou sebejistotu, nemyslet si, že jen slovy vyjádřená víra je dobrá a že si můžeme nechávat mnohé z toho, co patřilo k našemu starému životu i do života nového, který jsme začali s Kristem – někdo dávno, jiný třeba teprve před pár měsíci. Apoštol k tomu říká své – neříká to proto, abychom se cítili špatně a byli zahanbení, ale spíš proto, abychom pochopili, jak skvělá příležitost tady je, jak může být cenné vědět, že lze to, co patřilo ke starému způsobu života odložit. Jde o upřímnost a pravdu. V životě i v myšlení. Amen.