Věřím, že jste si užili o prázdninách krásy Božího stvoření. Prožil jsem krásnou dovolenou s mladými z Albrechtic na překrásné Pálavě, ale cestoval jsem na mnoha místa za dorosty a za mládežemi naší církve. Viděl jsem mnoho pěkného, byť to bylo nejčastěji součástí mých obchodních cest. Přináším pozdravy ze sboru v Albrechticích. Hlavně ale dnes přináším pozdravy z Kompasu v Porubě, který je vašim, milovaní třanovičtí, misijním místem. Za vaši podporu jsme Vám neskutečně vděční. Jsme vděční za vaše modlitby, návštěvy, službu i finanční dary na provoz. Děkuji jménem celého našeho misijního týmu.
Když jsem přečetl slovo, které je určené pro dnešní neděli, uvědomil jsem si jeho dokonalou misijní hloubku. Uvědomil jsem si, že zde bylo proneseno nejkrásnější slovo ve vesmíru.Schválně, co je podle vás tím nejkrásnějším slovem ve vesmíru? Dělal jsem po celý týden anketu na toto téma. Ptal jsem se křesťanů i nekřesťanů, věřících i nevěřících, evangelikálů i evangelíků z různých denominací. Ptal jsem se seniorů i dorostenců. Jak to dopadlo?

Favoritem je samozřejmě „láska“. Pak jsou to slova jako: „Boží láska, moudrost, přátelství, řád“. Je zvláštní že lásku jmenovali i nevěřící. Objevilo se také slovo „milosrdenství“, „rodina“. Ptal jsem se opravdu věřících i nevěřících. Jeden nejspíše nevěřící, i když si nejsem tím příliš jist, se mne pak na oplátku zeptal na můj typ pro nejkrásnější slovo ve vesmíru. Slíbil jsem mu místo jednoduché odpovědi dnešní třanovické kázání. I vám mohu slíbit, že se slovo, které je pro mne opravdu pokud ne nejkrásnějším, tak jedním z nejkrásnějších slov ve vesmíru, dozvíte.

V odpovědích na tuto otázku se objevovalo jméno „Ježíš“. Ježíš jako nejkrásnější slovo ve vesmíru. Opravdu jsem zažil akci, kde mladí lidé skandovali jméno Ježíš. Desítky minut. Bylo to silné. Mnoho lidí dnes po těch málem dvou desítkách let od této krásné události skanduje třeba jiná jména, ale tehdy to opravdu prožívali jako hluboký duchovní zážitek. Desítky minut se ze stovek mladých úst ozývalo jméno „Ježíš“. Tento způsob zbožnosti mi není až tak vlastní, ale respektuji. Jedno z opravdu krásných slov bylo proneseno přesně před třiceti pěti léty v oldřichovickém kostele, bylo to kolem poledne a byla to sobota. 10. 9. 1988 řekla moje manželka svoje „ano“. Netuším, zda toto svoje slovo považuje za to nejkrásnější, ale myslím si, že příliš nelituje. Ale je to nejkrásnější slovo ve vesmíru?

Boží Slovo nám dnes nabízí slovo, které jsme už slyšeli. Je to slovo, slovíčko „chci“.
Před Ježíše předstoupí nečistý, nemocný, malomocný člověk a začne s pochybností v hlase: „Chceš-li“ a pokračuje. Není si vůbec jistý, co chce Ježíš. Jestli Ježíši stojí za to se ním zabývat. V tom „chceš-li“ je nejistota. Ví, že jeho zázračná moc funguje, sledoval to, ale toto přeci není důvod, aby Ježíš uzdravil i jej. Proč by to dělal? Proč by právě on, malomocný, nečistý, měl být uzdraven? Jeden z mnoha podobných v Izraeli. Proto ono pokorné a krajně nejisté: „chceš-li“. Zcela určitě je v té otázce i víra. Víra, že pokud Ježíš bude chtít, tak dojde k vyřešení jeho problému. Pokud chceš, tak to uděláš, ale já si vůbec nejsem jist, zda to chceš, zda nejsem pro tebe příliš nevýznamný. Stojím ti, Ježíši, vůbec za to?

Malomocný totiž moc dobře věděl, že nemá nárok ani na ten rozhovor. Jeho místo bylo v leprosérii, na samotě. V celoživotní karanténě. Většinou na hřbitově. Lepra čili malomocenství byla většinou ortelem na celý život. Možná se ptal podobně: Chce mi Bůh opravdu pomoci? Stojím mu za to? Vím, že nemám nárok. Absolutně. Vypadá to tak, že mám nárok pouze a jenom na jedno: na smrt v osamění. Jinak nic. Mé tělo se pomalu a jistě rozpadá. Podívá se Ježíš na mne? Budu mu stát alespoň za pohled? Nevíme, v jakém stadiu byla tato dříve nevyléčitelná nemoc, ale ve skutečnosti takový člověk byl po diagnóze odsouzený k okamžité společenské a pak po čase ke skutečné fyzické smrti.

Odloučení a jistě i samota. Malomocní byli vyhnání od ostatních. Nesměli se stýkat se zdravými. Uděláme krátký střih. Občas slýchávám stesky lidí, kteří jsou sami. Takových lidí není kolem nás vůbec málo. Někdo naši dobu nazval „pandemii samoty“. Nikdy nebylo tolik osamocených lidí. Kolem nás je plno lidi, kteří trpí na nemoc zvanou: samota.

Ale vraťme se zpět. Malomocný je závažným způsobem nemocný i vyřazený ze společnosti. Navíc ví, že jeho nemoc je považována za duchovní nečistotu. Něco, co nelze jen vyléčit. Když se občas objeví víceméně samovolné uzdravení, člověk musí být dokonce rituálně očištěn. Nikdo se ho ani nedotkne. Nesmí. Je to zapovězeno. A jako odpověď na toto vše zazní ono nejkrásnější slovo ve vesmíru: Ježíšovo „chci“. Následuje něco nevídaného, neslýchaného a zákonem Mojžíšovým zapovězeného: Ježíš se ho dotkne.

Na jedné straně je tady neskutečná touha.  Po čem? Uzdravení. Po jiných lidech. Touha, abych nebyl sám. Možná také touha po chrámu, do kterého měl zapovězený přístup. Malomocný se nemohl přiblížit k oltáři. Nemohl se modlit s ostatními. Nemohl obětovat. Touha po Bohu. Ježíš řekne na všechny tyto touhy: „Chci“. Milovaní, pokud si toto slovo „chci“ necháme dnes něčím zabít, tak jsme opravdu zásadním způsobem ochuzeni. Pokud nám ho někdo ukradne, tak přijdeme možná o všechno.

Boží „chci“ je něco, co jsme vstřebávali od svých duchovních vedoucích od počátku svého života. Od křtu, nedělní školky, dorost, mládež, biblické hodiny, bohoslužby. Boží „chci“ je tady jako základní kámen. Boží „chci“ bylo v každém kázání pastora Vladislava Santariuse.
Pozor, jsem po celý křesťanský život zastáncem Božího předzvědění a vyvolení. Jsem přesvědčen o tom, že Bůh dopředu všechno ví a On je tím arbitrem, který povolává. Ale jeho prvotní vůle pro každého člověka je jasná: „chci, abys byl čist“.

Erasmus Rotterdamský řekne v knize O svobodné vůli, že v oblasti spásy máme alespoň částečně svobodnou vůli a Luther na to odpoví ve spise O zotročené vůli, že to je pouze a jenom Bůh, který ví a povolává. Diskuse trvá. Já osobně jsem zajedno s Lutherem. Ale nikdy si, jak říká Formule svornosti nedovolme, abychom (cituji) „se veřejně, pohoršlivě a vlekle rozhádali“ kvůli tomu. Nad tím vším dokonale kraluje Boží milosrdenství. Boží láska. Boží „chci“. Cílem mnohých je pohoršlivě se rozhádat. A daří se jim to.

Dnešní slovo je o láskyplném Ježíši, který na touhy srdce odpoví: „Chci“. Zamiloval jsem se do toho Božího „chci“, na které jsem odpověděl, když jsem měl patnáct let. Nebyl jsem sice malomocný, ale byl jsem takový pubertální lumpík. Nebyl jsem sice malomocný, ale já i všichni kolem mne věděli, že potřebuji očištění.
Teď vyznávám: Nenechám si ukrást to Ježíšovo „chci“. Budu zvěstovat to Boží „chci“. V Ostravě Porubě, v Brně, v Albrechticích a dokonce v Třanovicích. Zamiloval jsem si toto Kristovo „chci“. Možná bychom od toho mohli začít naše Evangelizace: Od Božího „chci“.
Když vjíždím do Poruby a vidím věžičku oblouku komunistické sorely, budovy postavené ve stylu socialistického realismu, slyším Ježíšovo „chci“. Když sjíždím z kopce domů k Těšínu vnímám to Ježíšovo „chci“. Když míjím po dálnici třanovický kostel a přes pravé rameno vidím věž kostela, slyším Ježíšovo „chci“.

Ano, je mi moc smutno, že lidé v Porubě i jinde neslyší to nejkrásnější slovo ve vesmíru, to Boží „chci“. Pamatuji si, že lidé v Porubě, sousedé, reagovali na mne pouze, když jsem přijel novým autem. Novou „oktávkou“. Rádi se tehdy pustili do rozhovoru. Ptali se na technické parametry. Moc jsme si nepopovídali. Já o svém autě nic nevím, kromě toho, že jezdí na naftu. Prodejce ve škodovce mi řekl, že jsem prvním zákazníkem, který zaplatil auto a nepřišel se na něj ani podívat. Tak jsem se zeptal, jakou má barvu. Budu si muset koupit nové auto. Anebo půjčit od někoho z Třanovic. Rád bych, aby se mne lidé neptali na auto, ale na Boha.

Miluji to Ježíšovo „chci“. Trpím, když jedu kolem té Porubské věžičky, symbolu toho, že se podařilo přesvědčit lidi v Porubě o tom, že Bohu jsme úplně volní, že Bohu na nás nezáleží, že Bohu jsme dokonale ukradeni. Že Bůh, pokud vůbec je, se nechce námi zabývat. Miluji to Boží „chci“. Miluji Ježíše právě pro toto slovo. Miluji Ježíše, jelikož jsem viděl, že mnoho mladých lidi uslyšelo to Boží „chci“. Byl jsem na mnoha místech a viděl jsem mladé lidi, kteří uslyšeli to Boží „chci“. Moc bych si přál, abyste se do toho Božího „chci“ také zamilovali.
A také toužím po tom, abychom slyšeli, jak lidé kolem nás dávají najevo, že by rádi viděli změnu ve svých životech, vztazích, rodinách, zdravotním stavu. Rád bych, abychom slyšeli, Ježíšovo slovo:

• Chci změnu ve Tvém životě.
• Chci tvoje pokání.
• Chci pro tebe uzdravení.
• Chci pro tebe východisko ze samoty.
• Chci uzdravení tvého manželství. Tvých vztahů.
• Chci uzdravení a růst tvého sboru.

Můžeme se modlit: „Chceš-li“, Ježíši, tak to půjde. Boží odpovědí na naše touhy je slovíčko „chci“. Jeden úplně krátký novozákonní rozhovor, který měl svoje pokračování. Chceš-li – chci – dotek. Nic víc. Pak jenom svědectví o uzdravení, a to navzdory jasnému Ježíšovu zákazu. Očištěný byl jak papiňák, nemohl nemluvit o tom Ježíšově „chci“. Pár slov a tolik změn.

Mám 35 let po svatbě. Leccos po těch letech není třeba mluvit. Měli jsme takový rituál. Vždy, když jsme se vraceli z kostela, tak Janka řekla: Pošli mi dolů Olivera. Vysvětlím: Oliver byl náš, teda Jančin pes a bylo jej třeba vyvenčit, ten seběhl z prvního patra. Já jsem se pokaždé zeptal: „Z okna?“ Odpověď: „Ne, po schodech“. Pak jsme přijížděli k domu a Janka pouze řekla: Ne. Vypustili jsme nadbytečná slova. Ta stručnost vycházela z toho, že jsme zefektivnili naší komunikaci. Teď mi občas napíše SMS: „Žiješ?“ Já většinou odpovídám, že ano. Občas mi napíše: „Spíš?“. Na to existuje dvojjediná odpověď: „ne“ anebo „už ne“. A když už jde o nějaký závažný problém, tak se šetříme. Když si v noci zlomila ruku jízdou na kolečkových bruslích, zavolala až ráno.

Tady máme krásně láskyplně efektivní věcný rozhovor malomocného s Panem Ježíšem Kristem: „Chceš-li“ – „Chci, buď čist“. Plus uzdravující dotek. Vlastně tak úplně nevíme, zda uzdravení nebylo už v tom plném víry slovíčku „chceš-li“ a „chci“ bylo potvrzením. Anebo proces začalo slovíčko malomocného a uzdravení bylo v onom „chci“, ale toto není podstatné.  Bůh v Ježíši řekl jasné „chci“. Řekl to na tolika místech v Bibli, že nelze jinak, než se na toto Božské „chci“ odvolávat.
Toužíš po uzdravení?
Chceš spasení pro svoje milované?
Chceš, aby lidé měli krásné vztahy?
Odvolej se v důvěře na Krista a zeptej se „chceš-li“ a můžeš očekávat změnu. Můžeš očekávat zázrak.

Jsem přesvědčen, že už samo Ježíšovo „chci“ je zázrak! V tom rozhovoru je jasné, že je tam uznání Ježíšovy moci a Boží svrchovanosti. Božího předzvědění i vyvolení. Je tam pokora. Je tam přesvědčení, že na ono „chci“ nemám nárok.
Naučím vás nakonec jedno polské slovo. Já jsem je ještě před nedávnem neznal. Přídavné jméno „Roszczeniowy“. Moje zákaznice řekla při rozhovoru: Moji blízcí jsou „roszczeniowi“. Nárokoví. Nárokují si věci. Vyžadují, protože si myslí, že mají na to právo.
Dnešní slovo není o tom, že máme nárok. Nemůžeme být „roszczeniowi“ a nárokovat si něco na Hospodinu. Nikdo nemá nárok na uzdravení a mnoho dalších věcí, které by rád. Ono odpověď na naše „chceš-li“, Ježíšovo „chci“ je Boží láska a milost. V tom příběhu je v podstatě celé evangelium.  Pokud bychom jej ale přečetli jako věc, která se udála před věky a nepochopili, že je to můj příběh, byla by to neskutečná ztráta.

Příběh o malomocném je totiž i můj příběh. Vlastně takto může začít život s Bohem. Třeba od dnešní otázky: „Chceš, Bože? Chceš Ježíši?“ Věřím, že uslyšíš slovo, které bude pro tebe tím nejkrásnějším slovem ve vesmíru: Ježíšovo „chci“. Amen.
Zbyšek Kaleta